III. ÚS 431/09

10. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. A. O., CSc., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 435/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 1 To 87/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 32 T 19/97, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 90 Ústavy ČR.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 32 T 19/97, spolu s řadou dalších obžalovaných jako spolupachatel dle § 9 odst. 2 tr. zák. shledán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovatel soudem nalézacím odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel, stejně jako další obvinění, odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 1 To 91/2002 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu oba rozsudky zrušil a poté nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu tak, že všechny obviněné podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby.

Proti zprošťujícímu rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání. Učinila tak v neprospěch stěžovatele i všech ostatních obviněných z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 8 Tdo 614/2004 tak, že podle § 265k odst. 1 tr. řádu citovaný (v pořadí první) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrátila do stadia řízení před soudem druhého stupně.

Vrchní soud v Olomouci o odvoláních stěžovatele a ostatních obviněných nově rozhodl (ústavní stížností napadeným) rozsudkem ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 1 To 87/2004 tak, že rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu uznal stěžovatele a ostatní obviněné vinnými přípravou trestného činu podvodu dle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovateli za použití ust. § 40 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 4 a půl roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 435/2008 dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění obecných soudů spolu s dalšími osobami dopustil, spočívala v tom, že se zapojil do podvodných operací s cennými papíry vystavenými na mnohamilionové částky v amerických dolarech (USD) ve prospěch obchodní společnosti KUPLA, spol. s r. o., se sídlem Krnovská č. 112, Opava. Jednání pachatele je podrobně a obsáhle upřesněno ve skutkové větě výroku o vině v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu. Zkráceně řečeno spočíval podíl stěžovatele na přípravě trestného činu podvodu v tom, že v roce 1994 podnítil další spoluobžalované, aby vystavili falešné směnky v nominální hodnotě nejméně 8 milionů USD. Stěžovatel k této trestné činnosti dával dalším obžalovaným odborné pokyny a předal potřebné formuláře. Stěžovatel dále dle zjištění obecných soudů využil svých obchodních kontaktů a prostřednictvím dalších osob předal falešné směnky do zahraničí, kde bylo provedeno rozmnožení uvedených směnek, které byly padělány tak, že byly opatřeny falešnými podpisy pracovníků České spořitelny, a. s., pobočky Opava, a byla na nich upravena doba a místo splatnosti. Poté byly tyto padělky uváděny do oběhu v celé řadě zemí, přičemž v důsledku opatření směnek avalem hrozila v případě jejich uplatnění České spořitelně, a. s. škoda až do výše plnění vyplývajícího z ručitelského závazku.

II.

V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že odvolací soud při ukládání trestu nerespektoval judikaturu Ústavního soudu a nezohlednil značnou délku trestního řízení. Poukázal na to, že jeho věc začala být projednávána v r. 1994 a jde tudíž o 15 let trvající trestní řízení. Stěžovatel obsáhle citoval z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 554/04. Vyjadřoval rovněž nesouhlas s argumentací Nejvyššího soudu v rozhodnutí o dovolání ohledně toho, zda vrchní soud náležitým způsobem proporcionalitu trestu zohlednil.

Dále stěžovatel brojil i proti negativnímu hodnocení Nejvyššího soudu pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, že se Nejvyšší soud vůbec nevyslovil k obhajobou namítanému rozporu obou rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci - k tomu, že vrchní soud jedním rozhodnutím všechny obžalované zprostil obžaloby a druhým je zase uznal vinnými v rozsahu obžaloby, a zaujal tedy ve dvou rozhodnutích v téže věci právní názor diametrálně odlišný. Z toho dle stěžovatele vyplývá logický závěr, že jedno z právních posouzení uplatněných v rozhodnutích odvolacího soudu je nesprávné a stěžovatel tudíž odůvodněně opíral své dovolání o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel kritizoval způsob, jakým soud odvolací v napadeném rozsudku dospěl k samotnému závěru o vině stěžovatele trestným činem, zejména pokud jde o subjektivní stránku. Stěžovatel zdůraznil, že jednání, jímž se měl na trestné činnosti podílet, mělo ryze "akademický" charakter obecných odborných rad či instrukcí ostatním obviněným. Výrok o vině napadeného rozhodnutí je dle názoru stěžovatele opírán toliko o hypotézy a spekulace, vycházející z výpovědi svědka G., který však výpověď během trestního řízení několikrát změnil, přičemž verzi výpovědi, jež stěžovatele z trestného činu usvědčuje, vyslovil až v důsledku nepřímého nátlaku ze strany orgánů činných v trestním řízení, které tomuto svědkovi přislíbily propuštění z vazby. Pokud jde o další svědky, ani z jejich výpovědí dle názoru stěžovatele nelze na jeho vinu trestným činem usuzovat. Z tohoto důvodu je na rozhodnutí odvolacího soudu třeba dle názoru stěžovatele hledět jako nepřezkoumatelné, v rozporu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu.

Stěžovatel dále podrobně poukazuje na to, že po zrušení zprošťujícího rozsudku dovolacím soudem vrchní soud ve skutečnosti nedoplnil důkazní řízení, jak ve svém rozhodnutí uvádí, ale pouze radikálně přehodnotil své původní úvahy. Dle stěžovatele nelze akceptovat tvrzení o novém výslechu některých svědků, neboť tito svědkové toliko zopakovali své původní výpovědi. Ve věci tudíž dle stěžovatele nedošlo k žádné změně skutkových zjištění, a přesto byl na jejich základě učiněn diametrálně odlišný závěr o vině stěžovatele trestným činem. Stěžovatel má dále za to, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami, pokud jde o časté změny výpovědí svědka T. G., ačkoli právě na této výpovědi závěr o jeho vině spočívá. Stěžovatel je tudíž přesvědčen, že v jeho trestní věci došlo k porušení presumpce neviny, zejména zásady in dubio pro reo.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl odklad výkonu napadených rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Postup dle tohoto ustanovení je v případě individuálních ústavních stížností proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů v trestních věcech jen zcela výjimečný, založený na okolnostech zvláštního zřetele hodných, a Ústavní soud pro něj v projednávané věci podmínky neshledal.

IV.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a rovněž spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 19/97. Předseda senátu Nejvyššího soudu především odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, z nějž základní argumenty zrekapituloval. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ve svém vyjádření podrobně popsal průběh trestního řízení ve věci stěžovatele a zdůraznil, že délka trestního řízení byla objektivně ovlivněna mimořádnou náročností dokazování, s tím, že šlo o trestnou činnost větší skupiny pachatelů. Ostatní účastníci řízení pouze odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí, popř. se zřekli postavení vedlejších účastníků řízení. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovateli k replice, v níž stěžovatel v podstatě zrekapituloval základní body svých námitek z původního návrhu.

V.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při užívání svých kasačních pravomocí. Ke zrušení rozhodnutí obecných soudů na základě individuální ústavní stížnosti lze přikročit jen v případech porušení základních práv garantovaných ústavním pořádkem, tedy nikoli jen na základě zjištěných pochybení v rovině práva jednoduchého. Ve věci stěžovatele Ústavní soud takovéto porušení, jež by odůvodnilo zrušení pravomocných rozhodnutí, neshledal.

Stěžovatel ve svém návrhu uplatnil celkem tři okruhy námitek. První okruh argumentace stěžovatele se týká jednak odlišnosti závěrů o vině stěžovatele trestným činem, vyjádřených ve dvou výše citovaných rozhodnutích vrchního soudu, a v návaznosti na to i posouzení, zda stěžovatel ve svém dovolání naplnil důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomu je třeba uvést, že odvolací soud ve svém původním rozhodnutí sp. zn. 1 To 91/2002 zrušil rozsudek nalézacího soudu z důvodů uvedených v ust. § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu a stěžovatele obžaloby zprostil dle § 226 písm. b) tr. řádu proto, že dospěl k závěru o neudržitelnosti právní kvalifikace zjištěného skutku jako pokusu trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona. Sám však již v odůvodnění citovaného osvobozujícího rozsudku vyjádřil názor ohledně možné právní kvalifikace jako přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. téhož trestného činu. Důvodem, proč bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno na základě dovolání orgánu veřejné obžaloby v neprospěch stěžovatele, byla především chybná aplikace zprošťujícího důvodu dle ust. § 226 písm. b) tr. řádu (kterou skutková východiska vůbec neumožňovala), a to na základě nesprávného, příliš extenzivního výkladu ust. § 264 odst. 2 tr. řádu o zákazu reformationis in peius, jenž byl v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů (viz velmi podrobný výklad v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 8 Tdo 614/2004).

Má-li odvolací soud věc znovu projednat a rozhodnout ve smyslu § 265l odst. 1 tr. řádu, děje se tak podle povahy věci a důvodu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. V projednávaném případě Nejvyšší soud shledal, že ze strany odvolacího soudu skutečně došlo k pochybení ve smyslu dovolacího důvodu dle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci nového projednání odvolacím soudem tedy mělo primárně dojít k nápravě chyb v hmotněprávní subsumpci. Vytýká-li Nejvyšší soud odvolacímu soudu v závěru svého usnesení, že v důsledku nesprávné aplikace zásady reformationis in peius neupřesnil, v čem považuje dokazování nalézacího soudu za neúplné, vytýká mu tím nedostatky odůvodnění zprošťujícího rozsudku a otevírá cestu k dalšímu postupu v řízení o odvolání dle § 253 a násl. tr. řádu. Vrchnímu soudu nic nebránilo, aby sám ve věci rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu.

Navíc je třeba zdůraznit, že výhrady, vyjádřené v původním rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývaly především ze skutečnosti, že vývojové stadium přípravy je trestné teprve tehdy, směřuje-li k trestnému činu zvlášť závažnému (§ 7 odst. 1 tr. zák.). Proto bylo s ohledem na dikci ust. § 41 odst. 2 tr. zák. rozhodující naplnění kvalifikované skutkové podstaty tr. činu podvodu dle § 250 odst. 3, resp. odst. 4 tr. zák. a to všemi spolupachateli ve smyslu ust. § 9 odst. 2 tr. zák. To se však primárně týkalo jiných obžalovaných, působících v rámci páchání trestné činnosti jako spojky a kurýři, a nikoli stěžovatele, který byl již ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu označen za jednoho z iniciátorů trestné činnosti. Ve vztahu ke stěžovateli nebylo dalšího dokazování již vůbec zapotřebí a bylo možno rozhodnout toliko na základě skutkových zjištění, učiněných již v hlavním líčení. Konkrétně šlo o drobná upřesnění ve skutkové větě výroku o vině trestným činem, a to o okolnosti, které vyšly najevo již v řízení před soudem prvého stupně a byly obsaženy v odůvodnění jeho rozsudku i v odůvodnění posléze zrušeného rozhodnutí soudu nalézacího. Znovu je třeba zdůraznit, že podstatou nového rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli je aplikace trestního práva hmotného v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu na skutkový stav již dříve zjištěný. Nelze proto přisvědčit stěžovatelovým výtkám, obsaženým v jeho dovolání, že "vrchní soud popřel své původní vývody a zaujal opačné stanovisko na základě téhož stavu důkazního řízení", neboť právě ke změně právního hodnocení skutkového stavu byl vrchní soud na základě předchozího rozhodnutí dovolacího soudu zavázán. Samy námitky stěžovatelem v dovolání uplatněné pak mají charakter skutkové polemiky a nesouhlasu s rozsahem a výsledky provedeného dokazování, resp. se skutkovými zjištěními, z nichž právní posouzení skutku vycházelo, čímž nemohou výše citovaný dovolací důvod naplnit.

Další část argumentace stěžovatele se týká otázek proporcionality uloženého trestu s ohledem na délku trestního řízení. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nepostupovaly dle zásad vyslovených mimo jiné v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04. Ani této námitce stěžovatele však nelze přisvědčit, neboť jak Vrchní soud v Olomouci na str. 66 svého rozhodnutí, tak posléze i Nejvyšší soud ČR se touto stránkou věci podrobně zabývaly, a to mimo jiné i s přiléhavými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud se se závěry obecných soudů ztotožňuje. Je nepochybné, že trestní řízení ve věci stěžovatele trvalo mimořádně dlouhou dobu, a to zejména v důsledku její skutkové složitosti, většího počtu obviněných a výrazného mezinárodního prvku. Tento fakt však sám o sobě ještě nemůže vést k závěru, že by trestní stíhání stěžovatele mělo být zastaveno či od jeho potrestání upuštěno. K takovému řešení se lze uchýlit jen v případech zcela výjimečných. V projednávané věci by však toto řešení zcela popíralo veřejný zájem na důsledném trestání závažné majetkové trestné činnosti, jíž se stěžovatel spolu s dalšími osobami dopustil. Lze souhlasit se závěry obecných soudů, že trestná činnost stěžovatele a jeho spoluobviněných se vyznačovala vysokou organizovaností a značnou rafinovaností. Z připravované trestné činnosti hrozila škoda v řádech až stovek milionů Kč, pokud by byly padělané směnky realizovány. Ohrožena zde nebyla jen poškozená Česká spořitelna, a. s., ale i všeobecný zájem České republiky na důvěryhodnosti českých bankovních ústavů v zahraničí. Nepotrestání pachatelů závažné majetkové, finanční a hospodářské kriminality s odkazem na protiústavní prodlevy v trestním řízení by mohlo vést k celkovému podlomení důvěry občanů v demokratický právní stát. Za těchto okolností se jeví dostatečnou kompenzací průtahů, byl-li trest odnětí svobody stěžovateli uložen pod dolní hranicí trestní sazby za použití ust. § 40 odst. 1 tr. zák. Jde o postup, který Ústavní soud aproboval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 39/07 a judikaturu tam citovanou).

Konečně i další námitky stěžovatele, které mají ryze skutkovou povahu, je třeba označit za nedůvodné. Stěžovatel zpochybňuje průběh a výsledky provedeného dokazování, zejména věrohodnost některých svědků, o něž se závěr o jeho vině trestným činem a zejména o jeho roli při organizování celého trestního jednání s padělanými směnkami opírá. Ústavní soud však opakovaně judikuje, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu na základě skutkových námitek je zpravidla dán pouze tehdy, jsou-li právní závěry napadeného rozhodnutí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný v databázi rozhodnutí NALUS). K takovému závěru však v trestní věci stěžovatele nelze dospět. Závěr o vině stěžovatele není opřen pouze o výpovědi obžalovaného G., ale i o výpovědi dalších spoluobžalovaných (P., H., Š.), kteří v podstatě shodně popsali roli stěžovatele v celém jednání. Sama skutečnost, že někteří svědci v průběhu řízení vypovídají odlišně, nebrání obecnému soudu, aby ve smyslu ust. § 2 odst. 6 jejich výpověď vyhodnotil a zasadil ji do kontextu dalších důkazů. Dále lze v plném rozsahu odkázat na důkazní argumentaci odvolacího soudu uvedenou na str. 51 rozsudku odvolacího soudu. Lze konstatovat, že odůvodnění skutkových zjištění odvolacího soudu nenese znaky libovůle a je v souladu s ust. § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaný návrh je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 431/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies