III. ÚS 2420/08 #2

10. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I. K., právně zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem AK se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2008 č. j. 9 As 20/2008-253 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007 č. j. 9 Ca 146/2007-219, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. září 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2008 č. j. 9 As 20/2008-253, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007 č. j. 9 Ca 146/2007-219, a to pro porušení článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007 č. j. 9 Ca 146/2007-219 ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 21. května 2008 č. j. 9 Ca 146/2007-248 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. srpna 2003 č. j. MHMP 111465/2003. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl jako opožděné odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 ze dne 24. června 2003 č. j. 8-24/EOOP-2003, kterým byl stěžovatelce zrušen údaj o místě trvalého pobytu na adrese Kurkova 1211/4, Praha 8, a zároveň místem trvalého pobytu bylo určeno sídlo ohlašovny na adrese Zenklova 1/35, Praha 8. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. července 2008 č. j. 9 As 20/2008-253 zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud dovodil, že v projednávaném případě žalovaný Magistrát hl. m. Prahy i Městský soud v Praze dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelce bylo rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 doručeno náhradním způsobem v pondělí dne 30. června 2003, neboť poslední den třídenní lhůty k vyzvednutí zásilky po jejím uložení na poště dne 26. června 2003, tj. den 29. června 2003, připadl na den pracovního klidu (srov. ust. § 27 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném pro projednávanou věc, dále jen "správní řád"). Tento termín doručení není nijak ovlivněn skutečností, že stěžovatelka si dle připojené doručenky uloženou zásilku vyzvedla až dne 7. července 2003. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že o tom, že doručení rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 proběhlo náležitě postupem dle ust. § 24 odst. 2 správního řádu, svědčí také ta skutečnost, že sama stěžovatelka v návrhu ze dne 27. srpna 2003 uvedla, že k vyzvednutí zásilky dne 7. července 2003 přistoupila dle časové lhůty uvedené na výzvě k vyzvednutí zásilky. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka byla vyzvána k vyzvednutí zásilky obsahující rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tuto uloženou zásilku si skutečně vyzvedla, a proto žalovaný, ani městský soud, neměly důvod se domnívat, že by doručení zásilky uložením nebylo účinné. Vzhledem k tomu, že posledním dnem patnáctidenní odvolací lhůty, která začala běžet dnem 1. července 2003, byl den 15. července 2003, avšak stěžovatelka odvolání doručila přímo žalovanému až dne 17. července 2003, žalovaný ani městský soud podle Nejvyššího správního soudu nepochybily, pokud odvolání pokládaly za opožděné. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky týkající se procesních postupů správních orgánů obou stupňů ohledně poučení o opravném prostředku a nakládání s ním. Z poučení o opravném prostředku je podle Nejvyššího správního soudu zcela zřejmá lhůta k podání odvolání, odpovídající ust. § 54 odst. 2 správního řádu, jejíž správnost stěžovatelka v předcházejícím řízení nikterak nezpochybnila. Nejasnost v poučení o odvolání stěžovatelka spatřovala v uvedení místa, resp. v označení toho správního orgánu, k němuž měla odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí podat. Tento údaj však nemá v souzené věci žádnou právní relevanci, neboť stěžovatelka své odvolání doručovala pouze jednou, a to žalovanému dne 17. července 2003, tj. již opožděně, nenastala zde situace, že by odvolání bylo včas zasláno nesprávnému subjektu a lhůta pro jeho podání byla zmeškána z tohoto důvodu. Z výše uvedených skutečností, uzavřel Nejvyšší správní soud, vyplývá, že stěžovatelka zmeškala odvolací lhůtu z důvodu nesprávného stanovení počátku běhu odvolací lhůty, který odvíjela od okamžiku faktického převzetí zásilky obsahující prvostupňové rozhodnutí správního orgánu. Bylo tedy zcela bez právního významu, že stěžovatelka doručila odvolání přímo žalovanému jako odvolacímu orgánu.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací správní orgán i obecné soudy v napadených rozhodnutích nesprávně interpretovaly a aplikovaly ust. § 24 odst. 2 správního řádu ohledně posouzení otázky, zda se stěžovatelka v rozhodné době v daném místě zdržovala. Dle rozhodnutí odvolacího správního orgánu, tj. Magistrátu hlavního města Prahy, nastala fikce doručení rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 dle ust. § 24 odst. 2 správního řádu, a to přesto, že z doručenky, která je založena do spisu, nevyplývá (a s ohledem na to, že se jednalo skutečně jen o adresu pro doručování, by ani nikdy vyplývat nemohlo, pokud by měly údaje na doručence odpovídat skutečnosti), že by se stěžovatelka na adrese pro doručování zdržovala.

Stěžovatelka dále namítá, že prvostupňový správní orgán jí poskytl neúplné a tedy nesprávné poučení o podání opravného prostředku. V tomto případě bylo tedy třeba pro počítání lhůty k podání odvolání vycházet ze skutečnosti, že zásilka s rozhodnutím Úřadu městské části Praha 8 byla stěžovatelce doručena až dne 7. července 2003 (kdy ji stěžovatelka fakticky převzala) a posledním dnem k podání odvolání byl tedy den 22. července 2003. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 bylo podáno včas.

Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší správní soud sice podrobně rozebral zejména obsah pojmu "zdržuje se" a i vyložil ust. § 24 odst. 2 správního řádu, a to včetně odkazů na příslušnou, tehdy aktuální judikaturu, nicméně závěr, ke kterému dospěl, nelze při respektu k pravidlům logiky a zásadám racionálního uvažování považovat za správný. Dále stěžovatelka namítá, že judikáty, na které se Nejvyšší správní soud odvolává, se na daný případ vůbec nevztahují. Stěžovatelka je toho názoru, že v daném případě nebyly splněny všechny právní náležitosti pro to, aby odvolací správní orgán a později soud mohly naplnění fikce konstatovat.

Interpretace právních předpisů rozhodujícími orgány státní moci byla prý natolik extrémní, že vybočila z mezí, které jsou jí dány především ustanoveními Listiny, a zasáhla do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky vyplývajícího z článku 2 odst. 2 a článku 36 Listiny.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr odvolacího správního orgánu i správních soudů o opožděnosti podání jejího odvolání tím, že v jejím případě nebylo možno fikci doručení dle ust. § 24 odst. 2 správního řádu uplatnit, neboť adresa pro doručování, kterou stěžovatelka v průběhu správního řízení uváděla, není totožná s adresou, na které by se ve smyslu ust. § 24 správního řádu zdržovala s úmyslem trvalého (či přechodného) pobytu. Stěžovatelka tak v podstatě nesouhlasí s provedenou interpretací a aplikací předpisů podústavního práva.

Ústavní soud poukazuje na to, že opakovaně vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. června 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591; usnesení ze dne 10. září 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07, či usnesení ze dne 17. září 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz), přičemž uvedl, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

Jak Ústavní soud výše uvedl, není povolán k výkladu podústavního práva. Může zasáhnout pouze v případě, pokud výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O výše naznačený výkladový exces se však v souzené věci nejedná.

Námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti se naposledy zabýval Nejvyšší správní soud, který tyto námitky neshledal důvodnými. Ústavní soud ověřil, že na námitky stěžovatelky bylo dostatečně srozumitelně a logicky reagováno, přičemž odůvodnění tak nevykazuje známky svévole či iracionality.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2420/08 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies