ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Tesáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Jaroslavy Skoumalové v právní věci
žalobce DELTA PEKÁRNY a. s., se sídlem Brno, Bohunická 24/519, právně
zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praha 1,
Jungmannova 24, proti žalovanému předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže,
se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného čj. R
79/2006/01-19805/2006/300 ze dne 8. 11. 2006,
takto :
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění :
Žalobce společně s další osobou (UNITED BAKERIES a. s.) brojil jednou žalobou
téhož obsahu - týmiž žalobními důvody - proti rozhodnutí žalovaného čj. R 79/2006/01-
19805/2006/300 ze dne 8. 11. 2006, kterým bylo změněno předchozí rozhodnutí Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže vydané v I. stupni správního řízení čj. S 233C/03-
11688/2006/620 ze dne 27. 6. 2006.
Ve vztahu k UNITED BAKERIES a. s. soud žalobu usnesením čj. 62 Ca 1/2007-140
ze dne 13. 8. 2007, které nabylo právní moci dne 20. 8. 2007, odmítl, neboť dospěl k
závěru, že žaloba je formálně i materiálně jedním návrhem téhož obsahu učiněným dvěma
žalobci, přitom žalobce UNITED BAKERIES a. s. byl osobou k podání žaloby zjevně
neoprávněnou. Nadále tedy soud vedl řízení toliko s žalobcem DELTA PEKÁRNY a. s.
I. Podstata věci a procesní stanoviska účastníků
Žalovaný společně se správním orgánem I. stupně rozhodli, že účastník správního
řízení „S 233/03“, společnost DELTA PEKÁRNY a. s., tím, že dne 19. 11. 2003 v rámci
místního šetření prováděného Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže v prostorách
této společnosti na adrese Praha 9 – Vysočany, Ke Klíčovu 56/1, postupně nezpřístupnil
část e-mailové korespondence nacházející se v elektronické podobě v uvedených
prostorách tím, že výkonný ředitel Ing. Jan Jedlička pracovníkům Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže neumožnil otevřít a přečíst e-mailové zprávy nacházející se v
notebooku, který mu byl poskytnut k jeho pracovní činnosti, znemožnil pokračování v
šetření části této e-mailové korespondence tím, že výkonný ředitel Ing. Jan Jedlička zavřel
a odnesl notebook, který byl předmětem šetření pracovníků Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže s tím, že potřebuje pracovně odjet a notebook si bere s sebou, a
pracovníkům Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže svévolně odňal prostřednictvím
svého ředitele pro rozvoj a spolupráci RNDr. Petra Krumphanzla dva z dokumentů, které
tito pracovníci v rámci místního šetření převzali (jednalo se o vytištěný e-mail odeslaný
dne 7. 7. 2003 Marko Paříkem, členem představenstva, adresovaný RNDr. Petru
Krumphanzlovi, Ing. Janu Jedličkovi, panu Paříkovi a Ivanu Flekovi – generálnímu řediteli společnosti ODKOLEK a. s., a vytištěný e-mail odeslaný dne 4. 11. 2003 Petrou
Stránskou, ředitelkou právního oddělení, adresovaný Jaroslavu Michaeli Paříkovi, členu
představenstva, Marko Paříkovi, panu Kocmánkovi a Ivanu Flekovi a v kopii adresovaný
též RNDr. Petru Krumphanzlovi, Mgr. Pochylé, Zdeňku Synkovi a paní Juráskové),
porušil svoji povinnost podrobit se provedení šetření vyplývající pro něj z § 21 odst. 4 a 5
zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, v
tehdy platném znění, tj. ve znění před jeho první novelou provedenou zákonem č.
340/2004 Sb. (dále jen „ZOHS“), čímž se dopustil správního deliktu „odmítnutí se
podrobit šetření“ ve smyslu § 22 odst. 1 písm. a) ZOHS.
Za shora popsané jednání byla účastníku správního řízení „S 233/03“, tj. společnosti
DELTA PEKÁRNY a. s. uložena pokuta ve výši 300 000 Kč.
Žalobu soud strukturoval následovně:
Žalobce namítá, že k závěru o důvodnosti a zákonnosti uložení pokuty dospěl
žalovaný na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, když není pravdivé
tvrzení obsažené v napadeném rozhodnutí (v bodu 29.), že skutkové okolnosti případu
nebyly žalobcem v řízení o rozkladu rozporovány; k tomu žalobce odkazuje na bod 8.
napadeného rozhodnutí.
Dále žalobce namítá, že správní orgán I. stupně provádějící šetření nesprávně a
protiústavně aplikoval právní normu (§ 21 odst. 4 ZOHS). Žalobce zpochybňuje
interpretaci § 21 odst. 4 ZOHS, který je dle žalovaného údajně dostatečným provedením
omezení práva na soukromí v českém právním řádu. Dle žalobce toto ustanovení
nerespektuje základní principy ochrany základních práv, jako např. nutnost dohledu
nezávislého orgánu soudního typu nad výkonem omezení vyplývajícího z § 21 odst. 4
ZOHS, přitom odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (žalobce
argumentuje rozhodnutím ve věci Société Colas Est a jiní proti Francii ze dne 19. 4.
2002). Žalobce tvrdí, že v právě uvedené věci Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „ESLP“) šlo o totožnou skutkovou situaci jako v právě projednávaném případu.
ESLP shledal postup, kdy francouzský soutěžní úřad vstoupil do prostor vyšetřovaných
soutěžitelů bez soudního povolení za účelem získání důkazů ohledně nezákonných
dohod, a to bez ohledu na to, že pracovníci tohoto úřadu jednali na základě příslušného
právního předpisu, který soudní povolení nevyžadoval. Šlo tedy dle žalobce o zcela
identický postup, k jakému došlo v právě projednávané věci ze strany správního orgánu I.
stupně vůči žalobci na základě § 21 odst. 4 ZOHS. Žalobce poukazuje na to, že ESLP ve
shora uvedené věci výslovně uvádí, že je třeba rozšířit ochranu podle článku 8 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č.
209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v platném znění,
dále jen „Úmluva“), do té doby přiznávanou pouze obydlím fyzických osob, i na
kanceláře, pobočky a další obchodní prostory právnických osob. Tento názor žalobce
podporuje rovněž názorem doktríny a dovozuje, že nelze mít za to, že úprava kontroly
před neoprávněnými zásahy do ústavně zaručených práv subjektů je dostatečně zajištěna
prostřednictvím § 21 odst. 4 a 5 ZOHS.
Žalobce je tedy přesvědčen, že správní orgán I. stupně nemohl na základě § 21 odst. 4
ZOHS bez svolení vyšetřovaného subjektu vstoupit do jeho sídla, resp. jiných
kancelářských prostor, a provádět tam místní šetření, aniž by k tomu měl soudní povolení.
Na základě rozhodovací praxe ESLP je dle žalobce třeba toto ustanovení ZOHS vykládat konformně s ústavním pořádkem, a tedy se závazky, které České republice vyplývají z
mezinárodních smluv, konkrétně z Úmluvy. Z těchto důvodů žalobce též navrhuje, aby
soud postupem podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky předložil věc Ústavnímu
soudu. Protiústavnost tu přitom žalobce spatřuje v tom, že vyšetřovací pravomoc
správního orgánu I. stupně coby českého vnitrostátního soutěžního úřadu nepodléhá
předcházejícímu soudnímu přezkumu důvodnosti, resp. povolení.
Žalobce rovněž namítá porušení ústavního principu ochrany listovního tajemství.
Zprávám zasílaným prostřednictvím elektronické pošty se v českém právním řádu
poskytuje shodná ochrana jako zprávám listovním. Tato ochrana se vztahuje i na údaje o
odesílateli zprávy a na další související údaje. Právní ochrana listovního tajemství tak
dopadá i na údaje o odesílateli e-mailové zprávy, stejně jako na údaje o předmětu zprávy či
o případných dalších adresátech zprávy. Není tedy možné, aby pracovníci správního
orgánu I. stupně provádějící šetření nahlíželi do seznamu přijatých zpráv zaměstnanců
žalobce a poté, co si učiní závěr o povaze zprávy, zhodnotili, které zprávy jsou soukromé
a které mají obchodní povahu. Již samo takové nahlédnutí je v případě, že není
odsouhlaseno adresátem zprávy, případně pokud k němu není dáno zákonné oprávnění,
porušením práva na ochranu listovního tajemství tak, jak je chráněno článkem 13 Listiny
základních práv a svobod i článkem 8 Úmluvy. V této souvislosti žalobce namítá, že z
judikatury ESLP vyplývá, že z hlediska právní ochrany „soukromého života“ a
„korespondence“ je irelevantní, zda zařízení pro přepravování zpráv (tj. telefon, notebook
apod.) je čistě soukromé anebo zda bylo příslušné osobě přiděleno k plnění pracovních
úkolů (tu služební notebook). Žalobce zpochybňuje argumentaci žalovaného obsaženou v
napadeném rozhodnutí a uvádí, že z dikce § 21 odst. 5 ZOHS je zřejmé, že se vztahuje
pouze k soutěžitelům (v daném případě toliko k žalobci jakožto právnické osobě), což
znamená, že pokud žalovaný z tohoto zákonného ustanovení dovozuje omezení
základního lidského práva na ochranu listovního tajemství, pak by bylo možné toto
omezení vztahovat pouze na soutěžitele (tedy žalobce), nikoli již na jeho zaměstnance
nebo statutární orgány jakožto osoby soukromé. V opačném případě by docházelo k
nepřípustnému a protiústavnímu rozšiřování působnosti této zákonné normy, což by bylo
v rozporu s obecně platným principem, podle kterého na poli veřejného práva mohou
státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje. Tento závěr žalobce
podporuje rozhodnutími Ústavního soudu vydanými ve věcech I. ÚS 437/02 a I. ÚS
672/03.
Ze shora uvedeného tedy žalobce dovozuje, že jeho zaměstnanci nebo statutární
orgány svým jednáním nemohli porušit ZOHS, neboť toliko bránili své soukromí. Z
oprávnění podávaných z § 21 odst. 4 a 5 ZOHS nelze dovodit zákonný průlom do
ústavně zaručeného práva na ochranu listovního tajemství v podobě oprávnění nahlížet
do soukromé korespondence soutěžitele, především však jeho zaměstnanců nebo
statutárních orgánů, která ze své podstaty nemůže mít charakter dokumentů souvisejících
s podnikáním soutěžitele, tj. obchodní knihy nebo obchodního záznamu.
V souvislosti se shora uvedeným konstatováním žalobce zpochybňuje jednotlivé dílčí
závěry, které jsou obsaženy v napadeném rozhodnutí žalovaného (body 46., 47., 48.).
Pokud jde o údajné znepřístupnění části e-mailové korespondence, jež se nacházela v
notebooku Ing. Jana Jedličky, tu žalobce uvádí, že žalovanému (resp. správnímu orgánu I.
stupně) byla zpřístupněna veškerá dokumentace související s obchodní činností žalobce.
Pokud Ing. Jedlička některé dokumenty neposkytl, jednalo se o soukromou korespondenci Ing. Jedličky jakožto soukromé osoby. Přestože žalobce souhlasí s
postupem, který Ing. Jedlička při ochraně svých práv zvolil, nelze žalobci toto jednání Ing.
Jedličky jako soukromé osoby přičítat k tíži. S ohledem na shora uvedené je dle žalobce
též neudržitelným závěr žalovaného v tom směru, že odnesením notebooku Ing. Jedličky
bylo žalovanému znemožněno prověření dalších záznamů v tomto notebooku se
nacházejících. Veškeré dokumenty, které mohly být zpřístupněny, byly Ing. Jedličkou
předány. Tím, že Ing. Jedlička umožnil před svým odjezdem pracovníkům správního
orgánu I. stupně prověřit veškerou korespondenci nacházející se v jeho notebooku, vyjma
jeho soukromé korespondence, nemohlo dojít v důsledku jeho odjezdu k „dalšímu“
naplnění jednoho a téhož skutku, jak uvádí žalovaný v napadeném rozhodnutí,
spočívajícího v tom, že Ing. Jedlička neumožnil pokračování v šetření nahlédnutím do
této dosud nezpřístupněné a soukromé části korespondence. Následná faktická možnost
či nemožnost přístupu k notebooku nic nemění na faktu, že pracovníci správního orgánu
I. stupně provádějící šetření již nebyli oprávněni prověřovat soukromé informace Ing.
Jedličky v notebooku obsažené. Nejednalo se tedy dle žalobce v žádném případě o
postupné neumožnění šetření, závěr žalovaného je v rozporu se zásadou ne bis in idem, a
proto je nezákonný. Pokud jde o odnětí dvou dokumentů pracovníkům provádějícím
šetření RNDr. Krumphanzlem, žalobce dovozuje, že toto jednání RNDr. Kumphanzla lze
hodnotit jako oprávněná svépomoc v souladu s § 6 občanského zákoníku. To nikterak
neodůvodňuje uložení pokuty žalobci. Navíc je zřejmé, že údajné neumožnění šetření ze
strany Ing. Jedličky a odnětí dokumentů RNDr. Krumphanzlem nemůže být jedním
skutkem, jak tvrdí v napadeném rozhodnutí žalovaný, když dané jednání se liší svojí
věcnou podstatou (neumožnění nahlédnutí do části záznamu v notebooku a odnětí
písemných listin je zcela odlišný druh lidského jednání) i osobní složkou, když v jednom
případě jednala za účelem ochrany svých ústavních práv jedna fyzická osoba (Ing.
Jedlička) a ve druhém případě jiná fyzická osoba (RNDr. Krumphanzl). Pak je zcela
nepřezkoumatelné tvrzení žalovaného o tom, že ze strany žalobce došlo k jednotlivým
dílčím útokům tvořícím jeden celek, v němž bylo porušení zákona spatřováno, jak je
uvedeno v bodu 35 napadeného rozhodnutí, aniž by žalovaný uvedl kdy a jak žalobce na
žalovaného útočil.
Za nesprávný a nepřezkoumatelný považuje žalobce rovněž závěr obsažený v
napadeném rozhodnutí, že předmětným jednáním došlo k porušení jedné právní
povinnosti žalobce podrobit se šetření, které podle názoru žalovaného naplňuje hypotézu
právní úpravy obsažené jak v § 21 odst. 4 ZOHS, tak v § 21 odst. 5 ZOHS, a to přesto, že
předmětná právní úprava povinností soutěžitelů je zcela odlišná, a bylo by zcela absurdní,
aby ZOHS ve dvou ustanoveních upravoval shodné povinnosti. Ustanovení § 21 odst. 5
ZOHS na daný případ není a nemůže být aplikovatelným, neboť míří na zcela odlišné
situace. Žalovaný v napadeném rozhodnutí netvrdí, že by si kdykoliv vyžádal konkrétní
údaje a informace po žalobci a stanovil pro jejich poskytnutí přiměřenou lhůtu, ve které
by žalobce tyto údaje nebo informace žalovanému neposkytl. Vzhledem k tomu, že se tak
nikdy nestalo, nemohl žalobce porušit svoji povinnost stanovenou mu v § 21 odst. 5
ZOHS. Proto je napadené rozhodnutí dle žalobce zmatečným a nepřezkoumatelným.
Samostatná část žaloby směřuje proti výši uložené pokuty. Z protokolu o průběhu
místního šetření konaného dne 19. 11. 2003 dle žalobce jednoznačně vyplývá, že zástupci
žalobce s pracovníky provádějícími šetření spolupracovali a poskytovali jim svoji
součinnost, a v souladu se ZOHS jim umožnili nahlédnout do vyžádaných materiálů
souvisejících s činností žalobce, jako např. obchodních knih a jiných obchodních záznamů, pokud tyto měli k dispozici. V podstatě jediný sporný okamžik v průběhu
celého místního šetření nastal v momentě, kdy se pracovníci provádějící šetření začali
domáhat zpřístupnění veškeré elektronické korespondence uložené v notebooku Ing.
Jedličky a v notebooku RNDr. Krumphanzla, včetně soukromé korespondence, a to i
poté, co byli opakovaně a výslovně upozorněni, že tito zaměstnanci žalobce jsou
oprávněni používat služební notebooky i k soukromým účelům, a že je k těmto účelům
také hojně využívají, což znamená, že v nich je uložena i soukromá korespondence těchto
osob. Žalobce je přesvědčen, že k žádnému porušení právních předpisů z jeho strany
nedošlo, a tedy je zcela vyloučeno, aby se mohlo v jeho případě jednat o úmyslné porušení
ZOHS. Tu žalobce poukazuje na doktrínu, podle níž v českém právu nelze ve vztahu k
právnickým osobám vůbec posuzovat zavinění, natož pak konkrétní formu úmyslu. I
pokud by přes shora uvedené skutečnosti bylo shledáno jednání Ing. Jedličky nebo RNDr.
Krumphanzla soudem jako porušení povinností žalobce umožnit prověření nahlížet do
obchodních knih a jiných obchodních záznamů podle § 21 odst. 4 a 5 ZOHS, pak by se
bezpochyby jednalo pouze o neúmyslné porušení těchto zákonných ustanovení, které v
žádném případě nemělo vliv na průběh správního řízení a nemohlo odůvodnit uložení
sankce v maximální možné výši. Pokuta ve výši 300 000 Kč uložená napadeným
rozhodnutím je nepřezkoumatelnou a navíc zjevně nepřiměřenou.
Žalobce rovněž samostatně zpochybňuje další vady správního řízení. Podle § 36 odst.
3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, má správní orgán povinnost dát účastníkům
řízení možnost seznámit se s podklady rozhodnutí. Obsah a rozsah těchto podkladů
rozhodnutí není v této části správního řádu blíže specifikován, je však evidentní, že tento
institut je zcela zásadně odlišný od pouhého nahlédnutí do spisu. Výkladem právě
uvedeného ustanovení společně s § 144 odst. 3 téhož předpisu dospívá žalobce k závěru,
že žalovaný před vydáním rozhodnutí měl žalobce seznámit s konceptem výrokové části a
odůvodnění rozhodnutí. To se nestalo. Proto žalobce namítá, že byla porušena jeho
procesní práva spočívající v možnosti seznámení se s podklady rozhodnutí před jeho
vydáním.
Na základě shora uvedeného žalobce navrhuje, aby soud zrušil napadené rozhodnutí i
jemu předcházející rozhodnutí vydané v I. stupni správního řízení a vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení.
Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou dány
důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, navrhuje žalobce, aby soud upustil od
uloženého trestu, neboť tento trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě její důvodnost popírá a setrvává na závěrech,
které prezentoval v napadeném rozhodnutí.
Žalovaný trvá na tom, že ústavní ochrana, jak ji zmiňuje žalobce, není absolutní.
Práva, ohledně nichž žalobce dovozuje, že byla porušena, mohou být dle žalovaného
omezena na základě zákona a způsobem, který zákon stanoví. Žalovaný poukazuje na to,
že ustanovení § 21 odst. 4 a 5 ZOHS, jež obsahují základní pravidla o povinnosti
soutěžitelů umožnit odpovídajícím způsobem šetření žalovaného a poskytovat mu
potřebnou součinnost, lze jednoznačně považovat právě za taková omezení. Vyšetřovací
pravomoci jsou tak výslovně založeny zákonem (ZOHS), který představuje legální, tedy
ústavně konformní omezení ústavním pořádkem garantovaných práv a svobod tam, kde
takové omezení těchto práv formou zákona Listina základních práv a svobod připouští.
Povinnost vyplývající z § 21 odst. 4 a 5 ZOHS se vztahuje na všechny soutěžitele bez
rozlišení, zda se jedná o účastníky správního řízení či nikoliv. Tato oprávnění k
vyšetřování jsou tedy ZOHS jednoznačně aprobována; nelze tedy hovořit o porušení
zásady, že správní orgán může činit pouze to, co mu je zákonem dovoleno. K provedení
místního šetření v obchodních prostorách soutěžitele nevyžaduje ZOHS předchozí
souhlas soudu. Soudní přezkum místního šetření je zajištěn v rámci soudní kontroly
legality rozhodnutí ve věci, neboť v rámci něj je přezkoumávána též zákonnost
procesního postupu, včetně vlivu případných procesních vad na zákonnost předmětného
rozhodnutí.
Žalovaný dále uvádí, že ačkoliv zákon (ZOHS) v souvislosti s možným nahlížením do
obchodních knih a jiných obchodních záznamů možnost prozkoumání obsahu pevného
disku počítače či jiného paměťového média výslovně nezmiňuje, je zřejmé, že v době, kdy
je výpočetní technika běžnou a nezbytnou součástí vybavení provozovny každého
soutěžitele, existují relevantní informace související s jeho podnikatelskou činností téměř
výhradně v elektronické podobě. Výklad příslušného ustanovení ZOHS vylučující
možnost žalovaného nahlížet rovněž do těchto nosičů informací by odporoval smyslu a
účelu ZOHS, kterým je účinná ochrana fungující hospodářské soutěže.
Za účelem vyvrácení žalobcovy námitky soukromé povahy takových informací
žalovaný uvádí, že výpočetní technika, kterou zaměstnavatel dává k dispozici svým
zaměstnancům, byť s možností jejího využití i k soukromým účelům, je primárně určena
k výkonu pracovní činnosti těchto zaměstnanců pro zaměstnavatele a v důsledku toho
rovněž k realizaci jeho činnosti soutěžní. Zaměstnanci žalovaného tak při provádění
místního šetření vycházejí z předpokladu, že veškeré dokumenty a informace, které se
nacházejí v obchodních prostorách soutěžitele, jsou obchodními knihami či záznamy.
Tato domněnka může být vyvrácena, orgánu provádějícímu šetření však musí být
umožněno, aby mohl posoudit předmět a obsah takových dokumentů. Z tohoto důvodu
lze tedy informace obsažené v počítačích či na jiných nosičích umístěných v prostorách
soutěžitele, u nichž neexistuje prima facie důvodná pochybnost o jejich účelu použití,
jednoznačně považovat za obchodní záznamy podle § 21 odst. 4 ZOHS. Pokud tedy
podle žalovaného fyzická osoba umístí svoji soukromou korespondenci do obchodních
prostor soutěžitele, vystavuje se riziku, že do takové korespondence může být při
případném místním šetření nahlíženo, resp. že umístění v obchodních prostorách snižuje
míru ochrany poskytované soukromým písemnostem oproti té, jaká by byla dána v
případě, že by se jednalo o prostory soukromé. Žalovaný rovněž zastává názor, že
soutěžitelé nejsou oprávněni odmítnout žalovanému poskytnutí a možnost prověření
podkladů a informací, a to ani v případě, že se jedná o skutečnosti tvořící jejich obchodní
tajemství, nebo důvěrné či citlivé informace, jejichž zveřejnění by mohlo soutěžitelům
způsobit újmu. Výše uvedený názor žalovaný opírá o konkrétní komunitární rozhodovací
praxi (judikaturu Evropského soudního dvora a Soudu prvního stupně). Žalovaný
konkrétně poukazuje na to, že Evropský soudní dvůr ve věci AM & S Europe Limited
proti Evropské komisi judikoval, že je oprávněním Evropské komise, nikoliv
předmětného soutěžitele či třetích osob, rozhodnout, jaký dokument má být v rámci
šetření Evropské komisi poskytnut, tedy zda je relevantní prodané řízení a zda je jeho
povaha obchodní či soukromá. Takové rozhodnutí o povaze daného dokumentu se sice
nezakládá na posouzení celého jeho obsahu Evropskou komisí, soutěžitel je však povinen
poskytnout Evropské komisi dostatečné odůvodnění či umožnit nahlédnutí do těch částí
dokumentů, které neobsahují chráněné informace. Za významný rovněž žalovaný považuje rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Hoechst AG proti Evropské
komisi, podle něhož ačkoliv článek 8 odst. 1 Úmluvy zaručuje každému právo na
respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, rozsah
ochrany tohoto práva souvisí s rozvojem osobní svobody jednotlivce a není možno jej
rozšiřovat na obchodní prostory. Žalovaný kromě toho uvádí, že i v případě, že by v
průběhu šetření byly žalovaným skutečně zajištěny dokumenty mající povahu soukromé
korespondence, nejednalo by se o porušení práva na ochranu osobnosti či soukromí dané
osoby, neboť zaměstnanci provádějící šetření jsou vázáni mlčenlivostí ve smyslu § 24
ZOHS.
Pokud jde o žalobcem tvrzený nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní
posouzení, tu poukazuje žalovaný na skutečnost, že v posuzovaném případě žalobce
prostřednictvím svých zaměstnanců neumožnil žalovanému nahlédnout ani do kolonky
předmětu části elektronické pošty či do kolonky odesílatele či adresáta elektronické pošty.
Nelze přitom vyloučit, že v některých případech by bylo možné dovodit obchodní či
soukromý charakter dokumentů již z těchto informací. Tímto dílčím útokem tedy bylo
žalovanému znemožněno prověření části elektronické pošty a posouzení, zda se jedná o
dokumenty pro účely daného šetření relevantní či nikoliv.
I přes žalobcovo tvrzení žalovaný spatřuje v jednání žalobce, spočívajícím v
nezpřístupnění části e-mailové korespondence nacházející se v elektronické podobě v
notebooku výkonného ředitele žalobce Ing. Jedličky, dále ve znemožnění pokračování v
šetření části této e-mailové korespondence tím, že Ing. Jedlička zavřel a odnesl notebook,
který byl předmětem šetření, a rovněž ve svévolném odnětí dvou dokumentů ředitelem
pro rozvoj a spolupráci RNDr. Krumphanzlem, naplnění skutkové podstaty maření, resp.
odmítnutí se podrobit provedení místního šetření podle § 22 odst. 1 písm. a) ve spojení s
§ 21 odst. 4 a 5 ZOHS, přičemž se jedná o jeden skutek de iure. Pro tento závěr pak
svědčí nejen jednotný úmysl účastníka řízení zmařit řádné provedení místního šetření, ale i
věcná, časová a personální jednotnost skutku, kterého se žalobce tímto svým jednáním
dopustil. Věcná jednota spočívá dle žalovaného ve skutečnosti, že všechny dílčí útoky se
uskutečnily v souvislosti se stejným šetřením v totožné věci a všechny směřovaly k témuž
cíli, kterým bylo znepřístupnění části dokumentů, které by jinak mohly sloužit jako
podklad pro rozhodnutí v probíhajícím správním řízení. Místní jednotu skutku lze
spatřovat v tom, že k jednotlivým dílčím útokům došlo ve stejné provozovně žalobce.
Časová jednota žalobcova jednání je pak dovozována ze skutečnosti, že k jednotlivým
útokům došlo v průběhu jednoho dne a tyto dílčí kroky jeho zaměstnanců na sebe
bezprostředně navazovaly.
Za zcela účelové považuje žalovaný tvrzení, že omezení vyplývající z § 21 odst. 5
ZOHS se vztahují pouze na soutěžitele jakožto právnickou osobu, nikoliv na její
jednotlivé zaměstnance. Žalovaný tu poukazuje na skutečnost, že právnická osoba nikdy
nemůže jednat navenek sama. Právě statutární orgány a zaměstnanci soutěžitele, který je
právnickou osobou, totiž jeho jménem například uzavírají kartelové dohody, ve prospěch
takového soutěžitele si vyměňují informace či spolu jinak jednají v koordinovaném
postupu na trhu. Oba zaměstnanci žalobce zastávali v době šetření významné vedoucí
pozice v rámci podniku žalobce a z titulu svých funkcí a s tím spojených pracovních
náplní byli kompetentní za účastníka řízení (tedy za žalobce) jednat ve věcech, jichž se
šetření žalovaného týkalo, svým jednáním tedy nepochybně zavazovali žalobce ve smyslu
odpovědnosti za protisoutěžní jednání, jež bylo předmětem správního řízení proti žalobci.
Žalovaný též obsáhle odmítá žalobcovy námitky do nepřezkoumatelnosti a
nepřiměřenosti výše pokuty. V této souvislosti mimo jiné uvádí, že si je vědom
skutečnosti, že zavinění na straně soutěžitele vyžaduje ZOHS k tomu, aby vůbec bylo
možno uložit pokutu podle § 22 odst. 1 písm. a) ZOHS. Forma zavinění však není
zákonem specifikována. Skutečnost, zda se jedná o nedbalost či zavinění, je však jedním z
kritérií pro určení výše pokuty. Tu žalovaný poukazuje na to, že složku zavinění zkoumá
ve svých rozhodnutích pravidelně i u soutěžitelů – právnických osob, přitom tento postup
nebyl ze strany soudu nikdy zpochybněn. Místní šetření, k jakému v právě posuzované
věci došlo, slouží k zajištění účelu správního řízení tím, že umožňuje získání nových,
dosud neznámých podkladů a informací, a to i bez možnosti jejich konkretizace před
vlastním provedením tohoto procesního úkonu. Dokumenty, které mají být zajištěny v
průběhu neohlášeného šetření, zpravidla nelze získat jiným způsobem. Neohlášené místní
šetření je tak ze své podstaty prakticky neopakovatelným úkonem, jehož zmaření ze strany
šetřené osoby může vést ke znemožnění nebo podstatnému ztížení vedení správního
řízení, jež má směřovat k prokázání pravidelně nejzávažnějších porušení soutěžního
práva. Žalovaný proto považuje znemožnění provedení neohlášeného místního šetření za
mimořádně závažný případ porušení procesních pravidel, který v daném případě mohl mít
a měl vliv na samotný průběh meritorního řízení. Tvrzení opaku označuje žalovaný za
účelové. Prokázání jednání ve vzájemné shodě je založeno mimo jiné na prokázání
existence vzájemných kontaktů mezi soutěžiteli účastnícími se na tomto jednání.
Dokumenty, jejichž vydání bylo žalobcem odmítnuto, přitom mohly sloužit jako důkaz
existence takových vzájemných kontaktů, když u té části korespondence, u níž bylo
pracovníkům žalovaného umožněno alespoň nahlédnout do záhlaví elektronických zpráv,
lze tuto možnost označit za vysoce pravděpodobnou. Žalovaný proto považuje záměrně
jednání žalobce za významně ztěžující důkazní situaci žalovaného (resp. správního orgánu
I. stupně) při prokázání protisoutěžního jednání. ZOHS byl porušen zaviněně ve formě
přímého úmyslu, neboť jednotlivé kroky fakticky realizované Ing. Jedličkou a RNDr.
Krumphanzlem byly oddělenými složkami jednoho úmyslu žalobce zmařit řádné
provedení místního šetření. Při posouzení zavinění je nutno dle žalovaného považovat za
klíčovou skutečnost, že žalobce byl před provedením místního šetření ze strany
pracovníků provádějících šetření řádně poučen o svých právech a povinnostech, o
rozsahu oprávnění žalovaného, o právním důvodu provedení šetření a o důsledcích
porušení povinností podrobit se tomuto šetření. Žalobce tak nepochybně věděl, že svým
jednáním může právem chráněný zájem porušit; skutečnost, že jej porušit i chtěl, pak
vyplývá i ze shora popsaného průběhu jednotlivých útoků, tvořících ve svém souhrnu
správní delikt. Pokutu uloženou v maximální výši tedy žalovaný nadále odůvodňuje
závažností žalobcova jednání, přitom byla zohledněna funkce represivní i funkce
preventivní.
Žalovaný rovněž odmítá žalobcův názor, že by měl povinnost seznámit jej s
konceptem výrokové části a odůvodnění rozhodnutí, který žalobce považuje za součást
podkladu pro rozhodnutí. Smyslem institutu seznámení s podklady pro rozhodnutí je dle
žalovaného umožnit účastníkům správního řízení seznámit se s kompletním spisovým
materiálem, vyjádřit se k němu i ke způsobu jeho zjištění a na základě těchto zjištění pak
případně navrhnou další důkazy nebo učinit jiné návrhy. Cílem tohoto institutu není a
nemůže být umožnit polemiku o právních závěrech správního orgánu před vlastním
rozhodnutím ve věci samé.
Na základě shora uvedeného tedy žalovaný navrhuje žalobu jako nedůvodnou
zamítnout.
V replice k vyjádření žalovaného, jejíž podání bylo žalobci uloženo, žalobce setrvává
na své argumentaci, jež byla obsažena již v žalobě; tu v některých směrech v reakci na
vyjádření žalovaného doplňuje. Žalobce mimo jiné poukazuje na irelevantnost některých
úvah žalovaného, na dezinterpretaci zákonných institutů i komunitární judikatury a na
skutečnost, že žalovaný se nevypořádává s argumentací žaloby ohledně nutnosti aplikace
Úmluvy, přitom upřednostňuje aplikaci české vnitrostátní právní úpravy před aplikací
norem vyplývajících z mezinárodních závazků České republiky.
Na svých procesních stanoviscích setrvali žalobce i žalovaný po celou dobu řízení
před soudem, včetně jednání, které ve věci proběhlo dne 27. 9. 2007.
II. Správní spisy, skutková zjištění
Z obsahu správního spisu čj. S 233/03 soud zjistil zejména následující pro posouzení
věci rozhodné skutečnosti:
Místní šetření bylo prováděno ve správním řízení čj. S 233/03 zahájeném dne 19. 11.
2003 pro podezření z jednání ve vzájemné shodě při určování prodejních cen
pekárenských výrobků, jehož účastníky byly společnosti DELTA PEKÁRNY a. s. (tedy
žalobce), ODKOLEK a. s. a PENAM spol. s r. o.
Místní šetření u žalobce proběhlo dne 19. 11. 2003, bezprostředně po zahájení
správního řízení. Z protokolu o jeho průběhu vyplývá, že po úvodních poučeních, jichž se
žalobci dostalo, probíhalo šetření tak, že pracovníci provádějící šetření požádali o
možnost jednat s předsedou představenstva či místopředsedou představenstva, případně s
výkonným ředitelem společnosti (Ing. Jan Jedlička), dále pak s obchodním ředitelem (Ing.
Jindřich Moc); kromě toho požadovali zpřístupnění jejich kanceláří. Zástupce žalobce po
konzultaci uvedl, že neví, kde jsou kanceláře některých pracovníků, neboť žalobce je ve
fázi stěhování. Žalovanému byla zpřístupněna kancelář obchodního ředitele, v ní bylo
zjištěno, že počítač obchodního ředitele je odpojen a odnesen z místnosti. K dispozici byl
toliko Ing. Jedlička. Pracovníci provádějící šetření požádali o zpřístupnění e-mailové
korespondence nacházející se v jeho notebooku, k tomu bylo ze strany žalobce sděleno,
že do ní nemá žalovaný s odkazem na listovní tajemství právo nahlédnout. K dotazu
pracovníků provádějících šetření, jak bude ověřeno, zda konkrétní dokument v e-mailové
poště je firemní či soukromou věcí, bylo sděleno, že Ing. Jedlička toto sám pozná a tuto
korespondenci nedovolí otevřít. Ing. Jedlička neuvedl e-mailové adresy, z nichž by
soukromá korespondence mohla pocházet, následně byl umožněn přístup do e-mailové
pošty Ing. Jedličky - „doručená pošta“, a to pouze té pošty, u které určil Ing. Jedlička, že
nejde o poštu soukromou.
Pracovníkům provádějícím šetření tak nebylo umožněno nahlédnout do
korespondence Ing. Jedličky ze dne 15. 11. 2003 a 16. 11. 2003, která byla podle předmětu
zprávy označena jako „stanovisko ke svazu“, kde odesílateli byli pan Huráb a Mgr.
Pochylá. Ing. Jedlička uvedl, že jde o soukromé názory týkající se svazu a nejde o firemní
záležitosti. Také bylo odmítnuto zpřístupnění e-mailu od RNDr. Krumphanzla zaslaného
Ing. Jedličkovi, bylo odmítnuto rovněž zaznamenání označení (názvu) dokumentu. Ve 13
hodin 20 minut Ing. Jedlička zavřel svůj notebook s tím, že potřebuje pracovně odjet a
notebook si bere s sebou.
Obsahem protokolu je rovněž vyjádření Mgr. Stránské za žalobce, z něhož je mimo
jiné podáváno, že vzhledem ke skutečnosti, že zaměstnanci účastníka řízení, přítomni
vyhotovování tohoto protokolu, nemohou potvrdit komplexně průběh šetření v celém
rozsahu, odmítají tento protokol podepsat, a to ani pokud jde o stvrzení tam uvedených
námitek. Následně je v protokolu zaznamenáno, že RNDr. Krumphanzl svémocně
zabavil pracovníkům provádějícím šetření dva z převzatých dokumentů s tím, že jde o
jeho soukromou korespondenci, která nesouvisí s předmětem šetření. K opakovaným
výzvám je vrátit odmítl.
III. Dosavadní řízení
Porušení ZOHS bylo ve vztahu k žalobci nejprve deklarováno a pokuta uložena
rozhodnutím žalovaného čj. R 3/2004 ze dne 4. 3. 2005, které zamítalo žalobcův rozklad
a potvrzovalo předchozí rozhodnutí správního orgánu I. stupně čj. S 233A/03-7786/03-
ORP ze dne 30. 12. 2003. Rozhodnutí žalovaného již bylo napadeno u zdejšího soudu;
ten o žalobě rozhodl dne 24. 8. 2006 rozsudkem čj. 31 Ca 39/2005-70, a sice tak, že
rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Klíčovým důvodem zrušujícího rozsudku
zdejšího soudu bylo nedostatečné vymezení skutku (popř. skutků), jehož (popř. jichž) se
měl žalobce dopustit. Pokud podle závěru žalovaného obsaženého v tehdy napadeném
rozhodnutí spočívalo žalobcovo jednání ve dvou samostatných skutcích (což byl závěr z
kontextu výroku a odůvodnění tehdy napadeného rozhodnutí žalovaného „nejvíce
pravděpodobný“), pak tomu podle závěru soudu neodpovídal způsob, jakým se s
námitkami žalobce obsaženými v rozkladu vypořádal žalovaný. Zatímco žalobce tehdy
samostatně zpochybňoval porušení zákona tím, že ing. Jedlička odjel z místa provádění
šetření, žalovaný se v řízení o rozkladu vyjádřil toliko k odepření přístupu k e-mailovým
zprávám (tedy k prvnímu skutku, jak byl ve správním řízení konstruován), nikoli však v
souvislosti s odjezdem Ing. Jedličky a se „zavřením notebooku“ (tedy se druhým
skutkem). Aproboval-li žalovaný za právě uvedeného stavu i závěr obsažený v rozhodnutí
vydaném v I. stupni správního řízení, podle něhož šlo o porušení, které „… spočívá hned
v několikerém … jednání …“, a to bez jakékoli kvantifikace, a ztotožnil-li se s
rozhodnutím vydaným v I. stupni správního řízení i v otázce výše sankce, která byla
uložena v maximální výši mimo jiné právě z toho důvodu, že šlo o „několikeré jednání“,
jež mělo být porušením zákona, nebylo možné dle soudu dospět k jinému závěru, než že
tehdy napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost co do
specifikace skutků, jimiž se měl žalobce porušení ZOHS dopustit.
Na základě rozsudku zdejšího soudu čj. 31 Ca 39/2005-70 ze dne 24. 8. 2006, kterým
byla věc vrácena k dalšímu řízení, se věcí znovu postupně zabývali správní orgán I. stupně
a žalovaný. Výsledkem správního řízení je nyní napadené rozhodnutí žalovaného.
IV. Posouzení věci
V žalobě jsou coby žalovaní označeni „Úřad pro ochranu hospodářské soutěže“ a
„předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Nejprve se tedy soud zabýval
otázkou, kdo je nyní v řízení před soudem žalovaným, a dospěl k závěru, že jím je
předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, zcela odhlédnuto od označení
žalovaných v žalobě. Soud nutně musí vycházet z § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož je
žalovaným ten správní orgán, který rozhodl v posledním stupni správního řízení. Přestože před jedním správním orgánem (tu „českým vnitrostátním soutěžním úřadem“, tj.
Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže) jsou vedena správní řízení ve dvou stupních,
kdy v prvním stupni rozhoduje „ústřední správní úřad“ a o rozkladu pak v daném případě
„vedoucí ústředního správního úřadu“ (§ 152 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu), z obsahu žaloby nevyplývají pochybnosti o tom, že ve věci má být
přezkoumáváno ono druhostupňové rozhodnutí, jež vydal předseda Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže (primárně je navrhováno zrušení tohoto rozhodnutí, byť je zároveň
navrhováno totéž i ve vztahu k jemu předcházejícímu rozhodnutí vydanému v I. stupni
správního řízení - postupem dle § 78 odst. 3 s. ř. s.). Takto vymezený rozsah přezkumu je
postaven najisto, nadto jiné rozhodnutí, než rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže, předmětem soudního přezkumu učiněno být podle § 69 s. ř. s.
nemůže. Přesná specifikace napadeného rozhodnutí přitom není nijak spornou. Pro soud
je tu tedy dostatek důvodů k tomu, aby byl zásadně připraven v žalobě aprobovat jak
formální označení napadeného rozhodnutí ve smyslu „rozhodnutí Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže vydané ve druhém stupni správního řízení“, tak ve smyslu
„rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže“, a tomu odpovídající
specifikaci žalovaného (tu dvou žalovaných), za žalovaného však soud považuje předsedu
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, na kterého je při vydávání individuálních
právních aktů třeba nahlížet jako na monokratický správní orgán, který má jak výlučnou
působnost, tak výlučnou pravomoc rozhodnout ve druhém stupni příslušného správního
řízení.
Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), že jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, §
70 s. ř. s.), přitom žalobce DELTA PEKÁRNY a. s. je osobou k podání žaloby
oprávněnou (§ 65 s. ř. s.).
Žaloba není důvodná.
V rámci přezkumu věci in merito se soud nejprve zabýval otázkou základních
principů vyžadování a prověřování podkladů a informací soutěžním úřadem, a v této
souvislosti i otázkou, zda v případě § 21 odst. 4 ZOHS jsou dány pochybnosti o jeho
rozporu s ústavním pořádkem, jak žalobce tvrdí, a zda tedy má věc v souladu se žalobním
návrhem předložit Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. Učinil
tak přesto, že tímto žalobcovým návrhem nebyl nikterak vázán (srov. např. již rozhodnutí
prvorepublikového Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 1922, Boh. A 1097/22, k
němuž lze v této otázce přihlížet i za současného právního stavu), avšak s vědomím, že
závěry tohoto jeho úvodního posouzení se musí nutně zcela klíčovým způsobem projevit
při posuzování dalších žalobních tvrzení.
Zdejší soud nemá pochybnosti v tom směru, že by uvedená ustanovení ZOHS, o něž
se místní šetření v žalobcových prostorách opíralo, byla v rozporu s ústavním pořádkem.
Podle § 21 odst. 4 ZOHS v řízeních vedených podle ZOHS jsou soutěžitelé povinni
podrobit se šetření „Úřadu“ (de facto správního orgánu I. stupně). Pro účely těchto
šetření je „Úřad“ oprávněn vyžadovat od soutěžitelů, a pokud zvláštní právní předpis
nestanoví jinak, od orgánů veřejné správy podklady a informace potřebné pro svoji
činnost a prověřovat jejich úplnost, pravdivost a správnost. K tomuto účelu jsou
zaměstnanci „Úřadu“ oprávněni vstupovat na pozemky, do všech objektů, místností a
dopravních prostředků, které jsou místem prověřování, nahlížet do obchodních knih a
jiných obchodních záznamů, pořizovat si z nich výpisy a na místě požadovat ústní vysvětlení. Podle § 21 odst. 5 ZOHS jsou soutěžitelé povinni poskytnout „Úřadu“ na jeho
vyžádání úplné, správné a pravdivé podklady a informace ve lhůtě jím stanovené a
umožnit jejich prověření způsobem podle odstavce 4. Tato povinnost se vztahuje rovněž
na orgány veřejné správy, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
Šetření probíhalo v žalobcových obchodních prostorách. Uvedená ustanovení, jejichž
porušení žalovaný společně se správním orgánem I. stupně deklarovali, upravují zcela
specifický institut, jichž český vnitrostátní soutěžní úřad (de facto správní orgán I. stupně
ve stádiu shromažďování podkladů pro vydání správního rozhodnutí) může nad rámec
jiných oprávnění při jím vedeném správním řízení využít. Jde o institut odpovídající
rozsahu pravomocí Evropské komise aktuálně podávaných ze článku 20 nařízení Rady
(ES) č. 1/2003 a též povinnostem vnitrostátních soutěžních úřadů podle článku 22 téhož
nařízení. Tu soud připomíná, že podle bodu 25 preambule uvedeného nařízení jsou
odpovídající vyšetřovací pravomoci nezbytné „… z důvodu stále obtížnějšího zjišťování
protisoutěžního jednání …“ a z důvodu potřeby „… účinné ochrany hospodářské soutěže
…“. Podle soudu právě s ohledem na tyto postuláty je zapotřebí posuzovat míru dotčení
vyšetřovaných subjektů na jejich právech, garantovaných normami obsažených v
předpisech ústavního pořádku.
Shora uvedená ustanovení ZOHS stanoví pravidla o povinnosti umožnit
odpovídajícím způsobem místní šetření soutěžního úřadu a poskytovat mu potřebnou
součinnost, kromě toho však také vymezují personální dopad tohoto ustanovení. Pokud
není povinnost podrobit se místnímu šetření omezena jen na ty soutěžitele, kteří jsou
účastníky řízení, ale používá-li ZOHS označení „soutěžitelé”, aniž by je jakkoli
specifikoval, a pokud navíc druhá věta § 21 odst. 4 ZOHS kromě soutěžitelů stanoví tuto
povinnost také orgánům veřejné správy (a není tak důvodu stanovovat orgánům veřejné
správy více povinností, než které mají soukromé fyzické a právnické osoby, vůči nimž
není šetření vedeno), pak je toto ustanovení nutné vykládat v tom smyslu, že „soutěžiteli”
se rozumí všechny subjekty, které vyhovují definici soutěžitele podávané z § 2 odst. 1
ZOHS, aniž by bylo rozhodující, zda jde o soutěžitele, s nimiž je vedeno řízení, tj.
soutěžitele, ohledně kterých je dáno důvodné podezření, že se protisoutěžního jednání v
rozporu se zákonem dopustili, nebo o soutěžitele jiné. Tu se však jednalo o místní šetření
u toho soutěžitele, který byl účastníkem správního řízení. Proto se soud touto otázkou již
dále nezabýval.
Soutěžitele stíhá povinnost poskytnout podklady a informace, které soutěžní úřad pro
svoji činnost spočívající v odhalování protisoutěžního jednání (tu kartelové dohody ve
formě „jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě“) podle ZOHS vyžaduje a které mají
souvislost s prověřováním míry případného rozporu jednání s jednotlivými ustanoveními
ZOHS. Oslovení soutěžitelé jsou povinni tyto podklady a informace v úplné a správné
podobě poskytnout a umožnit soutěžnímu úřadu, aby jejich správnost a úplnost ve formě
odpovídající zkoumanému jednání, jeho potenciální závažnosti a dosud zjištěným
skutkovým okolnostem případu prověřil.
Pokud jde o podklady, které je třeba poskytnout, pak se jimi rozumějí již vytvořené
písemnosti (typicky smlouvy, seznamy obchodních partnerů, technické specifikace, ale i
korespondence soutěžitele s ostatními subjekty, zápisy z jednání apod.). Pokud mohou
mít takové písemnosti podobu listinnou i elektronickou, potom není žádného důvodu,
aby se povinnost poskytnutí těchto písemností omezovala toliko na písemnosti v podobě
listinné. Jednak k tomu není důvodu racionálního (faktického), neboť je nepochybné, že soutěžitelé část písemností, jež při jejich soutěžní činnosti vznikají, vytvářejí a následně
uchovávají toliko v podobě elektronické, kromě toho nelze dovozovat ani důvod legální,
neboť shora uvedená ustanovení elektronickou podobu takových písemností ze svého
dosahu nevylučují. Informacemi jsou pak zpravidla takové údaje, které soutěžitelé a
orgány veřejné správy k výslovnému požadavku soutěžního úřadu alespoň zčásti teprve
vytvářejí. Může tu jít o odpovědi na dotazy týkající se obsahu, rozsahu či jiných
podrobností jednání, které je předmětem šetření soutěžního úřadu, o nejrůznější
agregované přehledy apod. Z pohledu právě uvedeného členění lze tedy písemnosti
zachycující korespondenci soutěžitele, byť vytvořené a uchované v podobě elektronické,
považovat za „podklady“.
Kromě shora popsané povinnosti podklady poskytnout stíhá soutěžitele i povinnost
jiná: jsou povinni strpět šetření soutěžního úřadu, které je zaměřeno na jejich prověřování.
Pokud jde o samotný proces tohoto prověřování, ten je determinován především
potřebou efektivity činnosti soutěžního úřadu, jež nutně musí korespondovat s důvody
vyšetřovacích oprávnění vycházejících ze shora zmiňovaného bodu 25 preambule nařízení
Rady (ES) č. 1/2003. Má-li být tedy prověřování přiměřeně efektivní, tj. má-li mít fakticky
smysl, nelze jej oddělovat od samotného vyžadování podkladů. Není tedy důvodu trvat na
tom, aby podklady či informace byly nejprve formálně „vyžádány“, aby následně byla k
jejich předložení poskytnuta lhůta a aby teprve následně po uplynutí určité doby bylo
zahájeno jejich „prověřování“, jak lze dovozovat ze žalobcem podávaného rozdílu obou
těchto institutů a tvrzené potřeby jejich rozlišování. Proces prověřování podkladů co do
úplnosti, pravdivosti a správnosti (§ 21 odst. 4 ZOHS) musí nutně zahrnovat i složku
bezprostředního prověřování zaměřeného na samotnou existenci takových podkladů,
popř. jiných (dalších) podkladů; toho by nemohlo být dosaženo v případě oddělování fáze
vyžadování podkladů od jejich prověřování, a to zejména z toho důvodu, že by zde
absentoval „prvek překvapení“, na němž je místní šetření podle § 21 odst. 4 ZOHS
podstatně založeno. Naopak, odlišně od žalobcova pojetí, je třeba institut „místního
šetření“ zahrnující vyžadování a prověřování podkladů vykládat tak, že ze strany
soutěžního úřadu není předem zapotřebí ani samotného upřesnění podkladů, jež jsou
vyžadovány, neboť právě jejich případnou existenci soutěžní úřad teprve zjišťuje; ve fázi
zahájení místního šetření nemusí být vždy najisto postaveno, jaký dokument se v dispozici
příslušného soutěžitele nachází, jak je označen, co je jeho přesným obsahem apod.
Oprávnění soutěžního úřadu a tomu odpovídající povinnosti soutěžitelů podávané z §
21 odst. 4 a 5 ZOHS je tak třeba vykládat kontextuálně; samotné místní šetření, jak je
upraveno v § 21 odst. 4 a 5 ZOHS, je konstantně traktováno jako „neohlášené místní
šetření“ (též „přepadové místní šetření“, v komunitárním prostředí se běžně hovoří o
„dawn raid“), v jehož rámci jsou upravena práva a povinnosti soutěžitelů na straně jedné a
soutěžního úřadu na straně druhé. Z těchto důvodů tedy není nezbytné nalézat přesnou
věcnou ani časovou hranici mezi „vyžadováním“ podkladů a „prověřováním“ podkladů,
stejně tak není důvodu oddělovat práva a povinnosti podávaná z § 21 odst. 4 ZOHS od
práv a povinností podávaných z § 21 odst. 5 ZOHS. Pojetí žalovaného nahlížející na
posuzované jednání z pohledu obou citovaných odstavců § 21 ZOHS je tedy principiálně
správné.
Má-li prověřování (v kontextu shora uvedeného jde fakticky jak o „vyžadování“, tak o
„prověřování“ existence podkladů a jejich povahy) probíhat v prostorách běžně
využívaných k soutěžní činnosti, pak ty jsou jednoznačně vymezeny coby „obchodní prostory”. Mezi ně ZOHS řadí pozemky, objekty, místnosti a dopravní prostředky, které
soutěžitelé užívají ke své podnikatelské činnosti, a nejedná-li se o podnikající soutěžitele,
pak prostory, které užívají k jiné soutěžní činnosti než podnikání. Není zde rozhodné, zda
jde o prostory, v nichž mají tito soutěžitelé sídlo, místo podnikání, provozovnu nebo zda
tyto prostory pouze užívají jako kancelářské, výrobní, skladovací, parkovací či jiné
prostory. Není ani rozhodné, zda tyto prostory vlastní či zda je užívají na základě jiného
právního důvodu, popř. bez právního důvodu. „Obchodní prostory“ jsou tedy vymezeny
dostatečně zřetelně; rozhodující přitom je, že tyto prostory mají přímou souvislost s
podnikatelskou či jinou obdobnou soutěžní činností a lze tak důvodně předpokládat, že
vstupem do těchto prostor lze prověřit správnost a úplnost již poskytnutých podkladů,
popř. že jím lze takové podklady získat či prověřit existenci. Z právě uvedeného pohledu
je pracoviště žalobce „Ke Klíčovu 56/1, Praha 9 – Vysočany“, kde se nachází kanceláře
ředitelů a jiných zaměstnanců přímo se podílejících na každodenním chodu žalobce,
jednoznačně místem, které spadá pod vymezení obchodních prostor.
Do prostor vymezených jako „obchodní prostory“ má soutěžní úřad podle ZOHS
oprávnění vstoupit, aniž by k tomu bylo zapotřebí jakéhokoli zvláštního povolení. Tato
procedura se co do kontroly „orgánem soudního typu“ v žádném zásadním směru
neodlišuje od procedury, jež je aktuální právní úpravou předepsána pro obdobné šetření
prováděné Evropskou komisí. Ta sama sice před uskutečněním takového šetření vydá
formální rozhodnutí o uskutečnění takového šetření (jeho formální náležitosti jsou
uvedeny v čl. 20 odst. 4 nařízení Rady ES č. 1/2003 - jde o předmět a účel kontroly,
datum zahájení, sankce ze nerespektování povinností a poučení o právu na přezkum),
avšak není právem subjektů, u nichž má šetření probíhat, aby o takovém místním šetření
věděli s předstihem, ani aby se na soud obrátili předem, tj. před uskutečněním samotného
šetření. Přezkum ze strany soudu tedy může být uskutečněn až ex post, nikoli před
uskutečněním šetření. Jde tedy o situaci srovnatelnou s přezkumem postupu správních
orgánů ve správním soudnictví podle s. ř. s., neboť v rámci žaloby proti rozhodnutí
českého soutěžního úřadu ve věci, v níž proběhlo takové místní šetření, lze brojit jak proti
konkrétnímu způsobu provedení místního šetření uskutečněného na základě § 21 odst. 4 a
5 ZOHS, tak proti tomu, že vůbec provedeno bylo (tedy že se soutěžní úřad „rozhodl“
takové místní šetření uskutečnit). Samotné „formální rozhodnutí“ Evropské komise o
tom, že šetření bude provedeno, jak je na ně i v žalobě upozorňováno, tak nepůsobí na
právní sféru subjektu, u něhož má šetření probíhat, nikterak příznivěji, než „faktické
rozhodnutí“ českého soutěžního úřadu místní šetření uskutečnit. Pokud jde o údaje
týkající se věci, v níž je šetření prováděno, účelu, za jakým se tak děje, procesních práv,
jaká mají příslušné subjekty apod., ty byly seznatelné z poučení, jehož se podle protokolu
o průběhu místního šetření pořízeného dne 19. 11. 2003 žalobci dostalo. Nadto ani
samotný průběh se od místního šetření prováděného Evropskou komisí v žádném
podstatném ohledu neliší (srov. zejm. čl. 20 odst. 2 nařízení Rady ES č. 1/2003). V
prostorách označovaných jako „obchodní prostory“ je soutěžní úřad oprávněn nahlížet v
zásadě do jakýchkoli záznamů – ZOHS uvádí obchodní knihy a jiné obchodní záznamy –
a lze tak pod tyto záznamy podřadit v zásadě veškeré listinné materiály související se
soutěžní činností každého soutěžitele, ať jde o podobu materializovanou (papírovou) či
například elektronickou (například e-mailovou korespondenci), jak soud vyložil shora.
Pokud jde o rozsah oprávnění soutěžního úřadu v rámci místního šetření, tu lze za
podstatnou rovněž považovat skutečnost, že pokud by pracovníci českého vnitrostátního
soutěžního úřadu poskytovali na území České republiky Evropské komisi při jí prováděném šetření součinnost, disponovali by týmiž oprávněními již podle samotného
shora citovaného nařízení (čl. 20 odst. 5 uvedeného nařízení).
Principiálně tedy soud souhlasí s takovým pojetím místního šetření, z jakého vycházel
správní orgán I. stupně při jeho realizaci a jehož principiální správnost potvrdil i žalovaný
v napadeném rozhodnutí.
Má-li si soud učinit závěr, zda v případě shora popsaných pravidel podávaných ze
ZOHS hrozí riziko ataku směrem k ústavnímu pořádku, pak mu vodítkem musí být
obecné principy, na nichž je garance základních práv fyzických a právnických osob
vystavěna. Základním principem by tu měl být princip vyvážené rovnováhy mezi
základními právy fyzických a právnických osob na straně jedné a nezbytnými požadavky
veřejného zájmu na straně druhé. Pro soud je nepochybné, že základní práva fyzických a
právnických osob musí být důsledně retována, na straně druhé však nemůže jít o retaci
absolutní, jíž by se jiné společensky odůvodnitelné zájmy musely vždy za každých
okolností podřizovat. Třeba je tedy předně uvážit, zda zájem fyzických a právnických
osob (tu soutěžitelů, u nichž má probíhat šetření podle § 21 odst. 4 a 5 ZOHS) na tom,
aby o příslušném procesním „vyšetřovacím“ úkonu v jejich obchodních prostorách a o
jeho rozsahu a délce trvání musel rozhodovat již před uskutečněním takového úkonu
soud (nad rámec následné kontroly cestou správního soudnictví), jednoznačně převažuje
nad zájmem na odhalení protisoutěžního jednání, jež může přivodit celospolečenské
negativní důsledky (a je tedy rovněž nepochybně zájmem celospolečenským) či nikoli.
Tvrdí-li žalobce konkrétně, že uvedená ustanovení ZOHS atakují článek 8 Úmluvy,
pak je třeba porovnat cíle, k nimž toto ustanovení směřuje, s cíly, k nimž směřuje celé
soutěžní zákonodárství odvíjející se (v daném případě) od potřeby odhalit a postihnout
jednání, jež je v rozporu s článkem 81 Smlouvy ES a jemu odpovídajícím § 3 odst. 1
ZOHS. Uvedené ustanovení Úmluvy zahrnuje mimo jiné garanci nedotknutelnosti obydlí,
jež může být prolomena zákonem, je-li to nezbytné v demokratické společnosti v zájmu
(mimo jiné) hospodářského blahobytu země a ochrany práv a svobod druhých. Předně je
tedy k zásahu do práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy třeba zákona; tím je ZOHS a
jeho § 21 odst. 4 a 5. Tato podmínka je podle zdejšího soudu tedy splněna; z § 21 odst. 4
a 5 ZOHS (k potřebě kontextuálního výkladu viz shora) totiž vyplývají jednoznačně
podmínky provedení takového úkonu, jeho rozsah i okruh oprávněných a povinných
subjektů. Zároveň však musí být splněna i druhá podmínka, kterou je legitimní zájem, v
daném případě zájem hospodářského blahobytu země a ochrany práv a svobod druhých. I
tato podmínka je dle soudu splněna; legitimita zájmu je vyjádřena tím, že jednání, jehož
možný protisoutěžní charakter byl ve správním řízení, v němž proběhlo i uvedené místní
šetření, soutěžním úřadem zkoumán, popisuje coby jednání deliktní samotná Smlouva ES
(článek 81), jejímž promítnutím je § 3 odst. 1 ZOHS, dále tím, že samotný základní
procesní předpis pro odhalování takového jednání na komunitární úrovni (nařízení Rady
ES č. 1/2003) neohlášené šetření v obchodních prostorách v návaznosti na deklarování
stále obtížnějšího zjišťování protisoutěžního jednání při potřebě účinné ochrany
hospodářské soutěže, jak je podáváno ze shora zmiňované preambule uvedeného
nařízení, přímo předvídá, a konečně i tím, že při odhalování „zakázaného jednání
soutěžitelů ve vzájemné shodě“, jež bylo v dané věci předmětem správního řízení před
správním orgánem I. stupně a žalovaným, jsou klíčovým důkazem vzájemné kontakty
mezi soutěžiteli, jež by při předem ohlašovaném či byť jen nepřímo avízovaném šetření v
obchodních prostorách mohly být nenávratně zničeny. Z toho zároveň vyplývá i splnění třetí z podmínek uvedených v článku 8 odst. 2 Úmluvy, neboť je zde dána naléhavá
celospolečenská potřeba zásahu, který v případě, že důkazy o vzájemných kontaktech
soutěžitelů (tu subjektů podezřelých z protisoutěžního jednání ve formě zakázaného
jednání ve shodě) se mohou nacházet právě v obchodních prostorách příslušných
soutěžitelů, se jeví jako zcela adekvátní sledovanému cíli, jímž je efektivní ochrana
hospodářské soutěže garantující mimo jiné právo jiných subjektů na výkon jejich
hospodářské činnosti podle jasně stanovených a účinně vynucovaných pravidel.
Důvody pro předem neohlášený „vyšetřovací“ úkon s možností následné soudní
kontroly (postupem podle § 65 a násl. s. ř. s.) se tu tedy jeví být zcela dostatečnými,
přiměřenými a z pohledu celospolečenského zájmu dostatečně přesvědčivými – a tedy
splňujícími podmínky podávané z článku 8 odst. 2 Úmluvy.
Pokud jde o otázku dostatečnosti následné soudní kontroly (postupem podle § 65 a
násl. s. ř. s.), tu soud ke svým závěrům dospívá rovněž s podpůrným zohledněním dikce
čl. 20 odstavců 6 až 8 nařízení Rady (ES) č. 1/2003. V případech, kdy šetření ve věcech
spadajících pod článek 81 Smlouvy ES provádí Evropská komise (předmětem řízení je
jednání s komunitárním prvkem a Evropská komise si případ atrahovala, popř. jej k řešení
vnitrostátním soutěžním úřadům nepředala), musí jí členský stát poskytnout nezbytnou
pomoc a podle potřeby požádat o pomoc polici nebo rovnocenný donucovací orgán, aby
bylo provedení kontroly umožněno. K uskutečnění této pomoci není a priori třeba
povolení vnitrostátního soudu, je ponecháno na předpisech práva vnitrostátního, zda tak
pro tyto případy stanoví („… Pokud pomoc … vyžaduje podle vnitrostátních předpisů
povolení soudu …“
– čl. 20 odst. 7 nařízení Rady (ES) č. 1/2003). I kdyby však bylo třeba takového
povolení vnitrostátního soudu, byl by rozsah přezkumu soudu značně limitován a věcně
by se mohl týkat toliko přezkumu otázky, zda Evropská komise skutečně o provedení
šetření rozhodla, jinak by se mohl týkat toliko použitých donucovacích opatření, nikoli
samotného provedení kontroly; vnitrostátní soud by tu mohl učinit předmětem přezkumu
toliko otázku, „… zda rozhodnutí … (uskutečnit šetření) … je pravé a zda navrhovaná
donucovací opatření nejsou svévolná ani nepřiměřená vzhledem k předmětu kontroly …“
- čl. 20 odst. 8 nařízení Rady (ES) č. 1/2003). Zákonnost rozhodnutí Evropské
komise o tom, že šetření uskuteční, by takto přezkoumáváno být nemohla; tu může
přezkoumávat toliko Evropský soudní dvůr (čl. 20 odst. 8 in fine nařízení Rady (ES) č.
1/2003), a sice z pohledu konkrétních práv osob, jichž se příslušný „vyšetřovací“ úkon
mohl dotknout, s týmiž možnými závěry, k nimž lze dospět českým vnitrostátním soudem
(zdejším soudem) při přezkumu rozhodnutí vydaného českým vnitrostátním soutěžním
úřadem ve věci (postupem podle § 65 a násl. s. ř. s.), jak již soud shora uvedl. Faktická
konečná míra garance práv osob, u nichž byl příslušný „vyšetřovací“ úkon uskutečněn, je
tedy v obou případech srovnatelná.
Aby zdejší soud mohl dospět ke shora uvedenému závěru, o který opírá nepředložení
věci Ústavnímu soudu pro žalobcem tvrzený rozpor s ústavním pořádkem, a který je
zároveň základem pro jeho další úvahy ohledně zákonnosti postupu českého soutěžního
úřadu, musel se snažit zohlednit judikaturu ESLP a Evropského soudního dvora. Předně
musel uvážit, že veškeré garance poskytované článkem 8 Úmluvy jsou určeny především k
zajištění rozvoje osobnosti každého jednotlivce ve vztazích s dalšími osobami, a to bez
nežádoucího vnějšího vměšování, jak bylo mimo jiné konstatováno ve věci Niemietz proti Německu (rozsudek ze dne 16. 12. 1992, série A č. 251-B). Z právě uvedeného rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva a z jeho rozsudku ve věci Chappel proti Spojenému
království (rozsudek ze dne 30. 3. 1989, série 2 č. 152-1) vyplývá pro posuzovanou věc
toliko závěr, že článek 8 Úmluvy by se měl bezvýhradně týkat toliko takových
„obchodních prostor“, které „zároveň“ slouží jako místo výkonu advokátní praxe (tu je
třeba nepochybně zohlednit princip důvěrnosti korespondence mezi advokátem a jeho
klientem) či jako bydliště (tu jde nepochybně o „obydlí“, jehož ochrana je legitimně
podrobena přísnější reglementaci). Na shora uvedeném závěru zdejšího soudu nic nemění
ani konstatování ESLP, podle něhož neexistuje důvod pro to, aby interpretace pojmu
„soukromý život“ vylučovala aktivitu profesní nebo obchodní povahy, protože „… právě
během své pracovní činnosti má většina lidí značnou příležitost rozvíjet své vztahy s
vnějším světem …“, neboť tímto argumentem byl podepřen závěr v tom směru, že
prohlídka advokátní kanceláře byla zásahem do práva garantovaného článkem 8 Úmluvy
(věc Niemietz proti Německu). Stejně tak nelze jednoznačný závěr ESLP o tom, že by
obchodní prostory měly být vždy považovány za „obydlí“ ve smyslu článku 8 Úmluvy,
dovodit z konstatování, že „… pokud příslušný zásah směřuje pouze proti obchodní
aktivitě, nelze bez dalšího spoléhat na vyloučení aplikace článku 8 Úmluvy …“ (věc
Chappel proti Spojenému království). Totéž platí o žalobcem zmiňovaném závěru ESLP.
Přestože se věc Société Colas Est a jiní proti Francii (rozsudek ze dne 16. 4. 2002, Sbírka
rozhodnutí a stanovisek 2002-III), jíž žalobce argumentuje, nejvíce skutkově blíží právě
projednávanému případu, ESLP tu konstatoval, že „… nadešel čas uznat, že za určitých
okolností práva garantovaná článkem 8 (Úmluvy) mohou být vykládána tak, že zahrnují i
právo na respektování sídla, poboček a jiných obchodních prostor …“. To, že tomu „za
určitých okolností“ tak „může být“, neznamená, že by tomu tak mělo být nutně i v
případě, kdy k posouzení jednání coby jednání protisoutěžního (jednání soutěžitelů ve
vzájemné shodě založené výlučně na vzájemných kontaktech) může za situace, kdy
soutěžní úřad důvodně předpokládal, že korespondence mezi vyšetřovanými soutěžiteli
probíhá elektronicky, sloužit jedině prokázání jejího samotného obsahu, což nebylo
možné jinak, než předem neavízovaným a ze strany vyšetřovaného soutěžitele
nepředpokládaným (neočekávaným) šetřením. Soud tu za podstatnou rovněž považuje
skutečnost, že šetření se úzce zaměřovalo na podklady obchodní povahy – tu umístěné v
zařízení sloužícím k výkonu práce (notebook), v němž soutěžní úřad uložení podkladů
obchodní povahy přímo souvisejících s předmětem šetření (zjišťování kontaktů mezi
jednotlivými soutěžiteli, k nimž může docházet právě prostřednictvím elektronické
komunikace) důvodně předpokládal, stejně jako skutečnost, že šetření se neuskutečnilo v
místě, ohledně něhož by bylo důvodné předpokládat, že v něm osoby vykonávající
činnost pro žalobce vyvíjejí též jinou než pracovní činnost, že se v něm zdržují v
souvislosti s jinými než pracovními záležitostmi.
Přestože tedy zdejší soud vnímá názorový trend, který jedno z rozhodnutí ESLP (věc
Société Colas Est a jiní proti Francii) může naznačovat, a sice že za určitých okolností
může ochrana podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy přesahovat „obydlí“ v tradičně chápaném
významu, dospívá k závěru, že skutkové okolnosti právě projednávaného případu plně
korespondují s okolnostmi, jež byly dány ve věci rozhodované Evropským soudním
dvorem ve věci Hoechst AG proti Evropské komisi (spojené věci 46/87 a 227/88, 1989,
ECR 2859), kde Evropský soudní dvůr institut místního šetření (prováděného Evropskou
komisí) pojal v témže smyslu, jak jej zdejší soud shora vyložil; Evropský soudní dvůr,
vědom si nepochybně všech aspektů odhalování protisoutěžního jednání, mimo jiné výslovně odmítl rozšiřování ochrany dle čl. 8 Úmluvy na obchodní prostory. Pokud by
provedení místního šetření, jakého bylo v právě projednávaném případu podle českého
soutěžního úřadu v určitém okamžiku prověřování žalobcova jednání třeba, mělo být
odloženo až do doby, kdy nastanou účinky žalobcem požadované „autorizace soudem“,
ať už v rámci jakékoli procedury (aniž by samotné nařízení Rady ES č. 1/2003, jak soud
shora uvedl, poskytovalo fakticky vyšší míru retace subjektů, u nichž má šetření probíhat),
mohlo by to při garanci srovnatelného stupně ochrany cestou následného přezkumu ve
správním soudnictví atakovat základní smysl efektivního odhalování protisoutěžního
jednání, ne-li jej dokonce vylučovat. Natolik kategorický závěr v judikatuře Evropského
soudu pro lidská práva, jak jej prezentuje žalobce, jenž by měl v obecné rovině a za všech
okolností revokovat závěr Evropského soudního dvora podaný ve věci Hoechst AG proti
Evropské komisi, zdejší soud nenalézá.
Nad rámec shora uvedeného lze poznamenat skutečnost zdejšímu soudu známou, a
sice že česká vnitrostátní úprava obsažená v § 21 odst. 4 a 5 ZOHS nikterak nevybočuje z
režimu, jenž je kodifikován v některých ostatních vnitrostátních úpravách členských států
Evropské unie. Na straně jedné je předchozí souhlas soudu v jeho nejrůznějších formách
pro šetření v prostorách, jež odpovídají shora podanému vymezení „obchodních
prostor“, vyžadován například ve Francii (L 450-4 francouzského obchodního zákoníku),
v Německu (§ 98 německého trestního řádu na tuto otázku aplikovatelného), v Irsku (§ 45
irského zákona o ochraně hospodářské soutěže) nebo v Maďarsku (§ 65 maďarského
zákona o ochraně hospodářské soutěže), na straně druhé lze šetření v obchodních
prostorách bez předchozího souhlasu soudu (jen na základě opatření příslušného
vnitrostátního soutěžního úřadu) uskutečňovat například v Belgii (čl. 44, § 3 belgického
zákona o ochraně hospodářské soutěže), v Nizozemí (čl. 5 odst. 17 nizozemského
správního řádu), ve Španělsku (§ 33 španělského zákona o ochraně hospodářské soutěže)
nebo na Slovensku (§ 22 slovenského zákona o ochraně hospodářské soutěže). Na
předchozí soudní autorizaci k šetření v obchodních prostorách soutěžitelů tedy není
důvodu nahlížet ani jako na proceduru v demokratických státech s tržním prostředím
obvyklou, a tedy snad žádoucí ex usu.
Shora uvedené úvahy se tedy v závěrech zdejšího soudu projevily následovně: věc
nebyla předložena Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť
zdejší soud k tomu neshledal důvod (nebyly dány byť jen pochybnosti o rozporu
uvedených ustanovení ZOHS s ústavním pořádkem České republiky); kromě toho platí,
že na oprávnění podávaná z § 21 odst. 4 a 5 ZOHS třeba nahlížet kontextuálně, a tedy
nikoliv oddělovat fázi vyžadování podkladů od fáze jejich prověřování; nadto soud dospěl
k závěru, že § 21 odst. 4 a 5 ZOHS se na postup správního orgánu I. stupně při
uskutečnění konkrétního místního šetření měla aplikovat, což se také stalo.
Ze shora uvedených důvodů mají právě podané úvahy zdejšího soudu význam i při
posuzování žalobcových námitek proti právnímu hodnocení deliktu. Ten měl dle
žalovaného spočívat v tom, že při věcné, místní i časové jednotě skutku bylo znemožněno
provedení místního šetření v souladu s § 21 odst. 4 a 5 ZOHS. Soud se přitom s pojetím
žalovaného ztotožňuje. Pokud totiž zaměstnanci žalobce v obchodních prostorách
žalobce nezpřístupnili část e-mailové korespondence nacházející se v elektronické podobě
(nebylo umožněno otevřít a přečíst e-mailové zprávy nacházející se v notebooku, který se
nacházel na pracovišti), „zavřeli“ a odnesli tento notebook, a pracovníkům soutěžního
úřadu odňali dva dokumenty, které byly v listinné podobě již soutěžním úřadem převzaty, jednalo se o úkony bezprostředně související a navazující, jejichž podstatou bylo „všemi
dostupnými prostředky“ zamezení prověření a případného převzetí listin, na nichž mohl
být vystavěn důkaz o koordinaci žalobce s jinými účastníky správního řízení při jejich
soutěžní činnosti. Všechny tyto úkony je třeba vnímat coby úkony žalobce, nikoli
„soukromé“ úkony fyzických osob – žalobcových zaměstnanců, přitom tyto úkony ve
svém souhrnu nepochybně mířily proti řádnému provedení téhož místního šetření.
Násilné rozmělňování a hledání přesné hranice mezi „znemožněním prověření
elektronické korespondence“ alespoň v tom rozsahu, který by postavil najisto, že jde o
korespondenci obchodní povahy (podle předmětu příslušných elektronických zpráv),
„znemožněním odhalení existence korespondence“ (té, která se v notebooku coby ještě
neprověřená nacházela) a faktickým „přetahováním se“ o již převzaté dokumenty v
listinné podobě, by podstatu skutku zamlžovalo. Soud tedy dospívá k závěru, že hodnotil-
li žalovaný žalobcovo jednání jako jeden skutek skládající se z několika jednotlivých útoků
směřujících k témuž cíli (znemožnění provedení místního šetření), pak jde o závěr
odpovídající skutkovým zjištěným a závěr zákonný.
Pokud § 21 odst. 4 v kontextu s § 21 odst. 5 ZOHS výslovně předpokládá oprávnění
soutěžního úřadu nahlížet do obchodních knih a jiných obchodních záznamů a pořizovat
si z nich výpisy a tomu odpovídající povinnost soutěžitele, pak jde o „písemnosti a
záznamy“, o nichž takto stanoví zákon (ZOHS), a na něž se tak uplatní výjimka z obecné
garance listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů podle čl. 13 Listiny
základních práv a svobod. Pak jde tedy o normou ústavního pořádku předvídané zákonné
omezení ústavním pořádkem garantovaného práva. ZOHS zřetelně vymezuje případy, v
nichž lze místní šetření uskutečnit (personálně „vůči soutěžitelům“, místně „v jejich
obchodních prostorách“, věcně „pro účely šetření podle ZOHS“), přitom procedura
místního šetření coby součást postupu soutěžního úřadu při shromažďování podkladů
rozhodnutí nijak neuniká možnosti soudního přezkumu cestou správního soudnictví
podle § 65 a násl. s. ř. s., a tedy existují minimální záruky proti svévolnému zasahování do
právní sféry subjektů, v jejichž prostorách místní šetření proběhlo.
Nelze přitom přisvědčit správnosti žalobcova tvrzení, podle něhož by mělo být v
dispozici žalobce prostřednictvím svých zaměstnanců bez možnosti kontroly určovat,
které dokumenty mají charakter obchodních záznamů a které již nikoli. Pokud jde o
šetření, jež probíhá v obchodních prostorách, pak je skutečně důvodné předpokládat, že
dokumenty v těchto prostorách se nacházející (ať již v podobě listinné či elektronické)
mají charakter dokumentů obchodní povahy, nenasvědčují-li konkrétní okolnosti opaku.
Nelze sice vyloučit, že se v těchto prostorách budou nacházet i jiné dokumenty, nicméně
je-li prověřován služební (pracovní) notebook vedoucího zaměstnance subjektu, u něhož
šetření probíhá, umístěný v okamžiku zahájení šetření v jeho obchodních prostorách,
žádné okolnosti nenasvědčují, že by v něm dokumenty obchodní povahy umístěny být
neměly – a že by v něm naopak měly být založeny dokumenty soukromé povahy. Pokud
se v něm přesto „mimo jiné“ nacházejí, pak si k ověření charakteru těchto dokumentů
nelze představit jiný postup, než že jejich charakter bude přinejmenším prima facie
pracovníky provádějícími šetření posouzen, a to v daném případě typicky podle předmětu
(označení, názvu, pojmenování) příslušné zprávy v elektronické podobě.
Ponechat na libovůli subjektu, u něhož šetření probíhá, aby sám určil, do kterých
dokumentů lze pro jejich obchodní povahu nahlížet a do kterých již nikoli, by popřelo
samotný smysl místního šetření. Správně tu žalovaný poukazuje (v bodu 50. napadeného rozhodnutí) na konstantní judikaturu Evropského soudního dvora, která již v minulosti
dospěla k týmž závěrům. Zejména tu lze poukázat na rozsudek Evropského soudního
dvora ve věci AM & S Europe Limited proti Evropské komisi (rozsudek č. 155/79, 1982,
ECR 1575), kde soud deklaroval, že musí být ponecháno na soutěžním úřadu (tu
Evropské komisi), aby případný soukromý či jinak důvěrný charakter dokumentů
posoudil a vyvodil ze svých zjištění příslušné procesní důsledky. Na tomto závěru nic
nemění skutečnost, že předmětem úvah Evropského soudního dvora byla v právě
uvedené věci korespondence mezi advokátem a klientem.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil, že jednání žalobce bylo jednáním
zaviněným ve formě přímého úmyslu. Ani tomuto závěru nelze ničeho vytknout. Přestože
doktrína konstantně traktuje, že k subjektivním předpokladům odpovědnosti právnických
osob za správní delikty se zásadně neřadí zavinění, nic to nemění na konstrukci § 22 odst.
1 písm. a) ZOHS, jež je z právě uvedené zásady výjimkou, neboť ten odpovědnost na
zavinění váže. Tento předpoklad je přitom s ohledem na konstrukci § 22 odst. 1 písm. a)
ZOHS třeba vztahovat na všechny formy jednání, jež jsou v uvedeném ustanovení
popsány. Přestože je tedy v teorii správního práva (srov. např. Hendrych, D. a kol.:
Správní právo. Obecná část, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 448) konstrukce
odpovědnosti bez zavinění odůvodňována teoretickými i praktickými důvody, neboť
zavinění je obecně chápáno jako vnitřní, psychický vztah delikventa k protiprávnímu
jednání a jeho následku, nadto zjišťování a dokazování zavinění v situaci, kdy porušení
povinnosti právnickou osobou je často výsledkem činnosti řady jednotlivců, ZOHS klade
na správní orgán přísnější nároky a prokázání zavinění požaduje. Není-li však předepsána
potřebná forma zavinění, je třeba považovat za dostačující zavinění nedbalostní (i
nedbalost nevědomou). V právě projednávaném případě však úmysl z jednání, které bylo
předmětem posuzování, zřetelně vyplývá, přitom argumenty žalovaného obsažené v
napadeném rozhodnutí vyznívají přesvědčivě. Předně soud odmítá spekulaci, že se jednalo
o jednání „toliko“ fyzických (dle žalobce „soukromých“) osob, neboť jak Ing. Jedlička,
tak RNDr. Krumphanzl v rámci místního šetření vystupovali coby osoby jednající za
žalobce a jeho jménem, s ohledem na jejich pracovní zařazení u žalobce tak činí i v jiných
případech, jsou to právě ty osoby, u nichž se běžně předpokládá „projevování vůle“
žalobce, a jsou to osoby, které mohly být i faktickými realizátory žalobcova in merito
zkoumaného jednání. Pokud by soud připustil důvodnost žalobcovy argumentace, pak by
v případě šetření u právnických osob musel vždy a priori rezignovat na jakoukoli
součinnost fyzických osob vystupujících za osobu právnickou, vykonávajících pro
právnickou osobu v závislém či jiném obdobném vztahu svoji činnost a nacházejících se v
době konání šetření v obchodních prostorách takové právnické osoby, nebylo by fakticky
osob, které by k součinnosti „za soutěžitele, jenž je právnickou osobou“ vyzýval a od
nichž by součinnost vyžadoval – a šetření u právnických osob ve smyslu § 21 odst. 4 a 5
ZOHS by tak bylo zcela nerealizovatelným.
Pokud jde o samotný průběh šetření v žalobcových obchodních prostorách, tu tedy
soud dospívá k závěru, že nedošlo k vybočení z hranic předvídaných § 21 odst. 4 a 5
ZOHS, a nedošlo ke zkrácení práv žalobce. Námitky žalobce v tomto směru jsou tedy
nedůvodnými.
V žalobě je dále namítáno, že není pravdivé tvrzení obsažené v napadeném
rozhodnutí (v bodu 29), že skutkové okolnosti případu nebyly žalobcem v řízení o
rozkladu rozporovány. Žalobce v rozkladu, resp. v jeho doplnění ze dne 25. 7. 2006, sice namítal „… záměrně zkreslený popis událostí …“, podstatou jeho argumentace však bylo
tvrzení, že jeho zaměstnanci s pracovníky soutěžního úřadu spolupracovali a poskytovali
jim potřebnou součinnost, jejich vstřícnost však byla omezena ústavními limity, a tedy se
nedopustili porušení ZOHS, neboť dokumenty, které pracovníkům soutěžního úřadu
nebyly zpřístupněny a předány, nebyly dokumenty obchodní povahy (strany 2 a 3
doplnění rozkladu). Skutkový sled událostí, jenž pak žalovaný zdůraznil v bodech 26. až
28. napadeného rozhodnutí, týkající se jednání zaměstnanců žalobce, tedy konkrétně v
rozkladu ze strany žalobce zpochybňován nebyl, žalobce namítal toliko jiné právní
hodnocení, tj. že se nejednalo o dokumenty obchodní povahy, a že soutěžní úřad neměl
oprávnění je vyžadovat a prověřovat. Žalobce skutkově nezpochybňoval, že Ing. Jedlička
znemožnil „otevření“ části elektronické korespondence uložené v jeho notebooku, ani že
notebook „zavřel“, ani že RNDr. Krumphanzl dva z dokumentů, které již byly v držení
pracovníků soutěžního úřadu, získal zpět do svého držení. Právě tyto skutečnosti jsou z
pohledu skutkového klíčovými. Pokud tedy žalovaný v bodech 26. až 28. napadeného
rozhodnutí popisoval jednotlivé úkony (tedy popisoval skutkový stav) a následně je
právně vyhodnotil, dostatečně tím na žalobcovy námitky týkající se skutkového stavu věci
reagoval. Správně přitom v bodu 29. napadeného rozhodnutí uvedl, že „shora uvedené“
(tj. pod body 26. až 28. napadeného rozhodnutí) skutkové okolnosti případu nebyly
účastníkem řízení v rozkladu věcně rozporovány, a správně dovodil, že předmětem sporu
je právní hodnocení, tedy zda uvedené jednání představovalo správní delikt, za nějž lze
podle § 22 odst. 1 písm. a) ZOHS uložit pokutu, zda toto jednání je v napadeném
rozhodnutí dostatečně popsáno a zda správní orgán I. stupně přijal jednoznačné a přitom
správné stanovisko k otázce, o kolik deliktů se jedná (bod 29. napadeného rozhodnutí),
aniž by byla rozhodující izolovaná konstatace žalobce obsažená v rozkladu, podle níž
rozhodnutí bylo vydáno „na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu věci“. Ani v
této části není žaloba důvodná.
Pokud jde o zpochybňování protokolace z místního šetření konaného dne 19. 11.
2003, soud nemůže ponechat bez povšimnutí, že v období od skončení místního šetření
až do vydání prvního prvostupňového rozhodnutí o uložení pokuty, tj. v období od 19.
11. 2003 do 30. 12. 2003, neučinil žalobce jediné podání, jímž by skutečnosti zachycené v
protokolu zpochybňoval či uváděl na pravou míru.
Žalobce dále namítá, že byl zkrácen na svých procesních právech spočívajících v
možnosti seznámení se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním; poukazuje přitom na
příslušná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „nový správní
řád“).
Nový správní řád nabyl účinnosti dne 1. ledna 2006. Podle § 179 nového správního
řádu se řízení, která nebyla pravomocně skončena před jeho účinností, dokončí podle
dosavadních předpisů. Bylo-li rozhodnutí před účinností nového správního řádu zrušeno
a vráceno k novému projednání správnímu orgánu, postupuje se podle dosavadních
předpisů (odst. 1). Bylo-li řízení pravomocně skončeno před účinností nového správního
řádu, postupuje se při přezkumném řízení, obnově řízení nebo vydávání nového
rozhodnutí podle nového správního řádu, včetně lhůt, v nichž lze takové řízení zahájit
(odst. 2).
Porušení § 21 odst. 4 a 5 ZOHS bylo ve vztahu k žalobci nejprve deklarováno dne 30.
12. 2003 rozhodnutím správního orgánu I. stupně čj. S 233A/03-7786/03-ORP.
Proti tomuto rozhodnutí byl podán rozklad, o němž bylo rozhodnuto žalovaným dne
4. 3. 2005 (rozhodnutí žalovaného čj. R 3/2004). Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. 4.
2006 vydaným ve věci sp. zn. 31 Ca 39/2005 byla obě rozhodnutí správních orgánů
zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Následně byla věc znovu projednána;
dne 27. 6. 2006 byla rozhodnuta v I. stupni správního řízení a dne 8. 11. 2006 pak
žalovaným ve II. stupni správního řízení. Věc tedy byla před správním orgánem nejprve
pravomocně skončena před účinností nového správního řádu - nepoužije se tedy pravidlo
podávané z § 179 odst. 1 věty první nového správního řádu. Rozhodnutí čj. R 3/2004 ze
dne 4. 3. 2005 a čj. S 233A/03-7786/03-ORP ze dne 30. 12. 2003 byla zrušena po
účinnosti nového správního řádu (rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2006), a tedy
neplatí pravidlo podávané z § 179 odst. 1 věty druhé nového správního řádu, podle něhož
by se ve správním řízení aplikoval dosavadní procesní předpis (zákon č. 71/1967 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů), bylo-li by rozhodnutí zrušeno a vráceno k
novému projednání „před účinností nového správního řádu“. Soud tu přitom vychází ze
závěru, že § 179 odst. 1 věta druhá nového správního řádu dopadá na případy „zrušení a
vrácení“ soudem, neboť pokud by mělo jít o zrušení a vrácení v rámci správního řízení,
nebylo by správní řízení pravomocně skončeno a aplikovala by se již první věta
uvedeného ustanovení. Z dikce § 179 odst. 1 věty druhé nového správního řádu pak soud
výkladem a contrario dovozuje, že v tomto případě (na který toto přechodné ustanovení
expressis verbis nedopadá) mělo být při novém projednání a rozhodnutí věci správními
orgány obou stupňů (po zrušení předchozích rozhodnutí rozsudkem ze dne 11. 4. 2006)
postupováno již podle nového správního řádu. Pak tedy měla být žalobci dána možnost
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním ve smyslu § 36 odst. 3 nového
správního řádu.
Namítá-li žalobce, že jej měl žalovaný před vydáním rozhodnutí (v rámci poskytnutí
možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 nového správního řádu)
seznámit s konceptem rozhodnutí, pak tomuto názoru soud nepřisvědčuje. Právo na
seznámení se s konceptem rozhodnutí, jež má být ve správním řízení vydáváno, jeho
účastníkům v rámci seznamování se s podklady tohoto rozhodnutí, nesvědčí. „Koncept
rozhodnutí“ předně nelze považovat za „podklad rozhodnutí samotného“; podklady
rozhodnutí je třeba rozumět skutečnosti, jež vypovídají o skutkových okolnostech věci a
jež správnímu orgánu umožňují provést závěrečné právní hodnocení (§ 50 odst. 1 nového
správního řádu uvádí jejich demonstrativní výčet – jde o návrhy účastníků, důkazy,
skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných orgánů a
skutečnosti obecně známé). Pojetí, podle něhož by „podkladem rozhodnutí byl jeho
koncept“, působí tautologicky. Správní orgán nemá povinnost účastníka řízení
seznamovat před skončením správního řízení se závěry, k nimž hodlá teprve ve svém
rozhodnutí dospět; účelem institutu „seznámení se s podklady rozhodnutí“ je poskytnutí
možnosti účastníku řízení, aby se seznámil se skutečnostmi, jež byly v průběhu správního
řízení zjištěny a jež budou podrobeny právnímu hodnocení, tedy aby bylo najisto
postaveno, jaké konkrétní skutečnosti správní orgán zjistil a jakým procesním postupem
se tak stalo, a aby mohl účastník řízení podle obsahu spisu zvážit, zda učiní návrhy na
doplňování dokazování či jiné procesní návrhy. Pokud jde o postup dovolený (nikoli tedy
správnímu orgánu uložený), jak je podáván z § 144 odst. 3 nového správního řádu, ten
umožňuje v případech s velkým počtem účastníků výzvu k tomu, aby se účastník řízení s
podklady rozhodnutí seznámil, nahradit zveřejněním konceptu rozhodnutí. Jde o
alternativu k jinak obligatornímu postupu podle § 36 odst. 3 nového správního řádu, jenž žádné zveřejňování konceptu rozhodnutí nepředpokládá, shledá-li pro její využití správní
orgán důvody dané kromě počtu účastníků i povahou věci, její složitostí, mírou typizace a
tím i předpokladem vydání určitého „standardizovaného“ rozhodnutí apod. Ustanovení §
144 odst. 3 nového správní řádu tedy povinnost správního orgánu upravenou v § 36 odst.
3 nového správního řádu o seznamování s konceptem rozhodnutí nedoplňuje.
Pokud jde o samotnou výši pokuty, ani v této části není žaloba důvodná. Výše pokuty
byla výsledkem správního uvážení žalovaného; soud považuje za nezbytné připomenout,
že je-li rozhodnutí vydáváno s využitím zákonem uložené diskrece správního orgánu, je
povinností správního orgánu předepsané volné úvahy užít; to znamená, že se správní
orgán musí zabývat všemi hledisky, která jsou pro posouzení konkrétní výše pokuty
nezbytná (zákonem předepsaná), nadto musí zohlednit i další skutečnosti, jež mohou mít
na konkrétní výši pokuty vliv, a souhrn všech těchto skutečností musí nalézt oporu v
odůvodnění rozhodnutí. Jen tak správní orgán nevybočí z mezí a hledisek stanovených
zákonem (tu ZOHS) a jen tak lze mít postaveno najisto, že jich ani nezneužil. Klíčovou je
podmínka, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, jaké konkrétní úvahy vedly správní orgán k
uložení pokuty v příslušné výši, a aby výše pokuty s ohledem na zvažovaná kritéria a
zákonnou limitaci vyhověla podmínce přiměřenosti.
Žalovaný neuložil pokutu mimo zákonný rozsah upravený v § 22 odst. 1 písm. a)
ZOHS. Při svých úvahách zohlednil žalovaný aktivní bránění provádění místního šetření
v kombinaci se skutečností, že neohlášené místní šetření má charakter úkonu
neopakovatelného, jehož zmaření má přímý vliv na vedení správního řízení – a na jeho
výsledek (body 58. a 59. napadeného rozhodnutí). Žalovaný se rovněž zabýval subjektivní
stránkou a dovodil existenci úmyslu na straně žalobce (body 59. – 61. napadeného
rozhodnutí) a preventivní funkcí pokuty podle § 22 odst. 1 písm. a) ZOHS, když správně
poukázal na rizika ukládání pokut za obdobná jednání toliko v symbolické výši (bod 62.
napadeného rozhodnutí). Soud má tedy za to, že žalovaný zohlednil veškeré podstatné
skutečnosti, jimiž měla být výše pokuty determinována, věcně se ztotožňuje s
argumentací, jež byla při hodnocení jednotlivých skutečností použita, přitom dospívá k
jednoznačnému závěru, že souhrn všech těchto skutečností má v odůvodnění rozhodnutí
dostatečné opory. Podstatný v tomto ohledu přitom soud považuje zejména samotný
charakter institutu místního šetření, jak jej již shora podal, a sice že tento institut
významně přispívá k zajištění základního účelu správního řízení o protisoutěžních
deliktech, neboť prostřednictvím jeho využití lze získat klíčové a přitom pro správní
orgán nové skutkové podklady, jejichž získání jiným způsobem je zpravidla vyloučeno.
Pak tedy snaha o maření provedení místního šetření smysl správního řízení přímo atakuje.
Závěry žalovaného v otázkách týkajících se uložené pokuty tedy nejsou nezákonnými
ani nepřezkoumatelnými.
Žalobce rovněž in eventum navrhl, aby soud upustil od pokuty.
Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. soud může, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle §
78 odst. 1 s. ř. s., od trestu za správní delikt upustit nebo jej v mezích zákonem
dovolených snížit, pokud byl trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši.
Pokud jde o subjektivní stránku deliktu, s jejím hodnocením, jak bylo provedeno
žalovaným, se soud ztotožňuje, jak již shora uvedl. Stejně tak ostatní kritéria, která
žalovaný zvažoval, byla volena a hodnocena přiléhavě. K žalobcově moderačnímu návrhu tu soud především uvážil funkci postihu, jak byl vůči žalobci uplatněn; konkrétní forma
postihu (tu pokuta) a jeho výše (tu 300 000 Kč) musí působit natolik silně, aby od
podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností, jaké svědčí žalobci,
zároveň musí být postih dostatečně znatelný v žalobcově materiální sféře, aby v něm byla
dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro žalobce likvidačním.
Přestože tedy byla pokuta uložena v maximální možné výši, tato výše není pro žalobce
nijak likvidační, nadto maximální výše pokuty za jednání přímo atakující vyšetřovací
oprávnění správního orgánu, v němž byl přítomen i prvek „přetahování se“ o příslušné
dokumenty, jak jsou shora specifikovány, se soudu nejeví zjevně nepřiměřenou. Pouze v
takovém případě by přitom žalobcův moderační návrh podle § 78 odst. 2 s. ř. s. mohl být
úspěšný. Proto ani tomuto návrhu soud nevyhověl.
V. Shrnutí
Žalobu žalobce DELTA PEKÁRNY a. s. soud ze shora uvedených důvodů shledal v
celém jejím rozsahu nedůvodnou a podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.
VI. Náklady řízení
Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. Žalobci právo na náhradu
nákladů řízení nepřísluší, neboť nebyl úspěšným ve věci (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). To by
příslušelo žalovanému, neboť ten měl ve věci plný úspěch. Soud však neshledal, že by
žalovanému vznikly náklady, jež by převyšovaly náklady jeho jinak běžné administrativní
činnosti, nadto přiznání náhrady žádných nákladů žalovaný nepožadoval. Proto soud
rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (§ 60 odst. 7 s. ř. s.).
Poučení : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, je
přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s. ř. s., kterou lze podat do dvou
týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím
Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační
stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho
zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické
vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Jaroslav Tesák, Ph.D.
předseda senátu